Ano, jsem žena za volantem. Vím, někomu to i v roce dva tisíce šestnáct zní podobně bizarně jako „muž za pletacím strojem“. A je mi to jedno.
Viděla jsem spoustu mužů, kteří vypadají, že si kupují silonky a kvůli utrženému klínovému řemenu to není. Taky se jim nesměju.
Zkrátka žijeme v době, kdy ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady… to sdílíme na Facebooku. Holky nosí trenýrky a kluci si trhají obočí. Stále jsou však věci mezi nebem a zemí, na které lidské konání nemá vliv. Veškeré snahy o dokonalé genderové vyvážení jsou v prachu, když na straně mužů stojí technika. Normálně jim nadržuje.
Mám auto. Auto má vady. Vady se projevují jen a zásadně přede mnou. Muž z toho má srandu. Já mám depresi. Auto se má potrhat smíchy.
Ranní vyřizovaní úkolů má svá přesně daná pravidla. Celý večer ladím logistiku, abych nenechala dítě u ševce a botu ve školce. Navíc potřebuju koupit lístky na vlak a metrák jídla pro rodinu. Do celého plánu mi jako první hodí vidle švec, který si klidně onemocní, když se to nejmíň hodí (bod pro komplikaci zaviněnou chlapem). K nákupu potravin se vůbec nedostávám, jelikož mi při další zastávce selhává autostroj (bod pro komplikaci zaviněnou technikou). V rozpoložení, které se nápadně podobá nepohodě, kupuji lístky na vlak a rohlíky na stejném místě – na nádraží. Je to divné, ale je to tak. Mohlo by mi to zvednout náladu, ale nezvedne, protože v nádražním bufetu nemají kvasnice a Savo. Je to vážně k pláči, mám právo na svoje kvasnice!
Navíc jsem nucena využít k přepravě tramvaj. Bohyně nejezdí tramvají. Bohyně jezdí pastelově zelenou Fábií s kytičkami, která se navíc jmenuje Žába a má kapotu zničenou kroupami. Slušně žádám tramvajáka, aby odbočil u hospody doprava. Odmítá mi vyhovět, typický chlap (dva body pro maskulinus causalus). Celá situace je nepříjemná, složitá a prokládaná neustálými zlomyslnostmi. Navíc s sebou vleču mladší dceru, která začíná natahovat. Asi chce taky kvasnice. Manžel, zpraven o velké motorové tragédii, vysloveně provokuje. Myslím, že otázka: „Co jsi s tím zas dělala?!“ bude statisticky jedna z nejčastěji používaných posledních vět v mužském životě. Informuji ho, že jsem mlátila do motoru kladivem, jako ostatně každé ráno. Nemyslím to vážně. Muž to přesto chápe jako výzvu ke špásování a pronáší sérii zbytečných vět, na kterou kontruji sérií zbytečných odpovědí:
„Zkoušela jsi to znovu nastartovat?“
„Néasi!“
„ Zkoušela jsi vystoupit a nastoupit?“
„Ještě deset deka žertování a vystoupím z tohoto hovoru!“
„Říkáš, že to nic nedělá. Jako vůbec nic?“
„Ne. Žehlí to a zpívá Lady Karneval!“
Konečně si společně vyjasníme, že pod pojmem „nic“ si oba představujeme to samé. Navíc jej ujistím, že jestli se o tom budeme bavit ještě chvilku tónem „tos musela rozbít, ne?“, bude mít „nic“ přesah i do kategorie večerní chvilky poezie. Manžel se výborně baví. Já možná taky, akorát si to nějak nejsem schopná uvědomit. Naopak zaměňuji pocity blaha, radosti a lásky k životnímu druhovi za nesmyslnou podrážděnost. Za to může taky chlap. Ještě úplně přesně nevím proč, ale je potřeba být v celém textu konzistentní. Přiznání vlastního selhání by mohlo silně ovlivnit vyznění sdělení. To nepotřebujeme. Kašlu na spravedlnost, kašlu na rovnováhu. Když se fňuká, jdou takové nesmysly stranou. Myslím, že by se mnou pan Werich souhlasil. Všechno, co jste kdy slyšeli, nebo řekli, řekl beztak dávno před vámi, tohle tedy nemůže být výjimka.
Domů se dostávám na pokraji sil a vyčerpání. Tolik sil mě stálo vztekání, dupání nožičkami a mlácení pěstičkami do zad tramvajáka!
Muž přijíždí z práce zásadně za tmy. Asi abych si ho nevšimla. Jaké je moje překvapení, že přijíždí mým vozidlem!
„Jaktože to jede?!“
„Normálně jsem do toho sednul a nastartoval.“
„Notyvolé! To je ale starý krám!“
„Pst! Co blbneš, nenadávej jí!“, zvážní poprvé můj dospělý, vzdělaný, svéprávný muž.
Tohle všechno se může stát a nejspíš to má nějaké logické vysvětlení (až na to, že nesmím urážet stařenku s infantilními sklony ke stávkování, diblíkovské zálibě ve zdobení se kytičkami a plechovou pletí zjizvenou jak po neštovicích). Jak si ale vysvětlit, že od té doby, co jsem Žábu nazvala starým krámem, oplácí mi tato téměř denně to bezpráví? Tu a tam na mě blikne kontrolkou oleje, ačkoliv oleje má, že by mohla pozvat sousedovic meďoura na kalbu. Jindy zapípá a schválně mi ani za nic neukáže proč. Ani když poprosím. Někdy zas odmítne otevřít všechny dveře najednou, dokud ji dvakrát neoběhnu ve směru hodinových ručiček a nezavolám: „ Žábo, Žábo, ty jsi ale bávo!“ A na ledu klouže. To prý dělají všechna auta. Ona to však dělá schválně, já to moc dobře vím. Je to pěkná …
Jéžišmarjá, ta mi zas dá!
