Rozpolcená žena v rozpolceném domě aneb boj s parkovacím domem

Nedávno do kina vstoupil psychologický hororový film, který vypráví příběh muže, jehož osobnost je rozpolcená do 23 různých lidí. Zajímavé. Když má muž 23 osobností, je o tom film. 

Že si my ženy běžně střihneme někdy klidně i mnohem víc lidí, to nikoho nezajímá. Skandál.

Ráda bych uvedla na pravou míru podezření, že stejně jako hlavní postava filmu tu a tam šoupnu do sklepa nějakou slečnu, protože mi to jedna z mých osobností naléhavě doporučuje. To nedělám. Nemáme totiž sklep. Kdybych ho měla, v některých okamžicích, kdy naše dvě dcery spustí motory na plný plyn, bych ho skoro uvítala. Šoupla bych tam sebe a zamkla se zevnitř. Moje rozpolcenost se spokojí s mírumilovnými činnostmi. Jen tak namátkou jsem schopná přepínat mezi: matkou, dcerou, manželkou, milenkou, přítelkyní na telefonu… no vždyť to znáte. I ta psychopatka by se tam jistě našla.

A to se zdaleka neřadím k ženám, které jsou hrdé na to, že porodily v průběhu obědové přestávky  a potichu, aby nerušily svými osobními problémy okolí. Nesoutěžím o místo Superwoman, protože představa, jak Supermanovi látám fusekle, je mi vysoce odporná. Nebojím se přiznat, že jsou zkrátka věci, které mě i přes mnohé ženské superschopnosti stále vyvádějí z konceptu.

Například parkovací domy. To jsou takové ty, ve kterých spustíte auto z očí na pár minut, a někdo vám ho ze zlomyslnosti přeparkuje do jiného patra, jako se to stalo jednou i nám s manželem v obchodním domě na Chodově v Praze. Když jsme auto v pokročilém stádiu zoufalství našli, dotrmácel se k nám zarostlý, vyhladovělý a zjevně znepokojený muž a silným moravským nářečím se nás zeptal: „Jak sa odsaď, do řiti, odjížďá?!“ Zničil nám tím dotazem dospívání, protože to byla věc, na kterou jsme nepomysleli. Konečně jsme našli auto a ono se ukáže, že to k vítězství nad tím prokletým domem nestačí! Vůbec jsme netušili, jak sa odsaď odjížďá do řiti, natož domů!

Parkovacím domům se proto podvědomě vyhýbám. Občas se ovšem zapřu a řeknu si, že se přeci nenechám vyděsit neškodnou nemovitostí. Plna odhodlání a optimismu pak do nich vjedu, abych zjistila, že jsou stále nabité nástrahami. Například jedno takové liberecké parkoviště je dvoudomé. Dva domy spojuje most. Vjezdem tedy musíte vykroužit dvě patra a přejet do úplně jiného baráku, abyste se vůbec dostali k vchodu vedoucímu k obchodům. Nemůžeme opomenout fakt, že se parkovací domy projektují tak, aby se na šířku v zatáčkách vešel pohodlně maximálně vysokozdvižný vozík nebo kabinka od lanovky, což jsou přepravní prostředky, které nevlastním. Jako by to nebylo málo, navíc se v jedné z těch budov jezdí vlevo, takže máte pocit, že si to mastíte úzkým tunelem v protisměru. Po pár pokusech, kdy už mi docházel čas, benzín i trpělivost, jsem se tedy naučila kroužit a šplhat do patřičné výšky, patřičné budovy a v patřičném směru. Ovšem po nákupu nastane další traumatická část – odjezd.

Naštěstí se na každém patře nacházejí cedulky se šipkami a nápisem Exit. Ovšem to je jen částečná výhra. Připojena je totiž informace, kam který Exit vede. Jaké bylo mé zděšení, když jsem zjistila, že jeden výjezd směřuje do centra a druhý do Prahy! Představa, že v Liberci existuje dům, ve kterém stačí pětkrát zabočit doprava, osmkrát doleva, desetkrát se zatočit mezi sloupy po směru hodinových ručiček a jste v Praze, je fascinující.

Zatím jsem nenašla odvahu to zkusit. Existuje totiž reálná možnost, že výjezd vede do Prahy a to rovnou do parkovacího domu na Chodově. A to bych byla definitivně v řiti.

Vyšlo 10.4.2017 v Ona Dnes

PS: Kdybyste mě náááááhodou chtěli podpořit ve finále ankety Bloger roku, můžete tak bez registrace, pouhým zaškrtnutím čtverečku a vyplněním kódu, učinit na odkazu pod tlačítkem o kousek níže :)
Děkuju!!