Příklady táhnou – k televizi

Mé děti jsou mi dobrými dětmi (to musím napsat, jinak by mě zmlátily až dorostou do mojí váhové kategorie), můj muž je mi vcelku funkčním mužem. Jelikož o dětech nic špatného napsat nesmím, v pubertě by to jistě využily proti mně, zmíním se o lehkých nesrovnalostech, které dělají mého manžela lidským. Jeho puberta je s námi odjakživa a zjevně nehodlá odejít, takže už se za ta léta jeho hormonů nebojím. A proč jej jeho nesrovnalosti činí lidským? Je to totiž ten otravně dokonalý typ, kterého vám všechny kámošky závidí. Umí vařit, nebojí se práce v domácnosti, u dětí najde konec i začátek a ten dokáže odkalit, donese domů i sem tam nějakou korunu, nijak výrazně se neopíjí (pokud stanovíme jako průměr naši vrchnost, je to vlastně asketa) a je to, čemu se říká rodinný typ. Jenom já tedy vím, jak umí být někdy nedokonalý, ale nikdo mi to nechce věřit. Příklad skandálního chování z posledních dní - koupil mi k snídani koláček, když přece odjakživa snídám slané a hlavně se honosím slovanskými tvářemi, stehny, ale bohužel už i několika slovanskými podbradky. Proto jsem se rozhodla sepsat obžalobu svého manžela.

Tak třeba jeho pravidlo deseti sekund. Nějací vědci z Chytrolínstánu se hluboce zamysleli a zjistili, že bakterie jsou v podstatě líné bytosti. Možná to dělá jejich nízký vzrůst, čert ví. Každopádně podle měření oněch chytrých hlav, spadne-li vám cokoliv na zem a stihnete-li to zvednout do deseti sekund, je to v podstatě čisté. Bakterie vzdálené od vašeho chleba (na zemi se válejícího pochopitelně namazanou stranou dolů) nestihnou doběhnout, ty, které chléb zasáhnul jsou zřejmě omráčené a  ty, které jsou i nakrásně blízko a nedostaly do hlavy kůrkou, uklouznou po máslové stopě. Takže se ničeho nemusíte bát a klidně můžete dokončit stravování. Nikdy mi nikdo nevysvětlil, co se stane s těmi, co žijou na mých všudypřítomně se válejících vlasech, drobcích z předchozího chodu, chumáčcích prachu, které se tak rekordně rychle vytvářejí v každé domácnosti a ostatních věcech, které jsou na tom namazaném chlebu nalepené podle pravidla jedné sekundy. Můj manžel prostě věří vědě bez výhrad.

Dalším jeho nešvarem, vedoucím k mé příliš slovanské postavě je jeho přístup ke sportu. Většinu času, ve kterém se průměrně obtloustlý kancelářský krysák pokouší vyběhat svou nakynulou postavu v posilovně za 7000 Kč měsíčně, můj manžel tráví neustálými činnostmi, které mu umožní v případě útoku ze strany mé nebo jeho sestry otázku „A můžeš mi říct, kdy bych tak jako měl sportovat??“ Vyčerpán naší neskonalou ignorancí a nepochopením vůči jeho pracovním výsledkům pak upadne na gauč a trvá mu dobré čtyři hodiny, než se zase vzpamatuje, ale to už je hluboká noc a pobyt venku je příliš nebezpečný, takže raději zapluje do tepla peřin a sport nechá na jindy. Ovšem tento jeho přístup je velmi nezdravý jak pro jeho, tak pro mé tělo. Já totiž jako dobrá jeho žena chci pochopitelně trávit co nejvíce času se svým mužíčkem. A tudíž věrně sedím vedle něj na gauči a obdivuji jeho mužný profil, nasávám jeho genialitu a sem tam zachytím s povděkem nějakou jeho moudrost, kterou se rozhodne mě obohatit. Samozřejmě nemohu dopustit, aby se stravoval nezdravě, když už se málo hýbe, tak likviduji co nejrychleji všechny nezdravé potraviny, které se dostanou do jeho blízkosti. A odtud ty brady…

Na závěr bych měla malý vzkaz pro všechny, které ho přesto tajně milují – Vodprejskní, viděla jsem ho první!