Byly časy, kdy jsem bývala zapálenou svatební plačkou. V prvních řadách slavnostních hostů jsem vehementně mrkala, abych rozptýlila slzy dojetí, až se vlivem průvanu záclony plácaly o nemytá okna městského úřadu. Všechno marno, stejně jsem se obvykle proměnila během pár minut v madam Mokrou Nudli, co své velmi originální přání přednáší pohnutým hlasem a doprovází vlhkým pohledem. Ženichy jsem napadala v záchvatu dojetí nečekaným objetím uprostřed nedokončených vět, nevěstám jsem osolila kytku a odcházela štkát stranou.
Tento přístup mi vydržel asi tři svatby. Pak jsem se přestala soustředit na momenty dojemné a začala vyhledávat ty zábavné. Jako první se na pokusy přichomejtla do cesty svatba mého bratrance. Nemusela jsem čekat ani na oslavu, už při obřadu se totiž paní oddávající pustila do vysoké filosofie: „A nevěsta bude sedět pod platanem a ženich pod ořeším. A nepojíte spolu jednoho chleba, ale požijete stejného krajíce.“ Jsem hluboká duše, přemítala jsem nad významem těch znásilněných slov hodnou chvíli. Kreslila jsem si v duchu oba stromy a pokoušela se pochopit symboliku. Brala jsem v potaz dietní plány obou novomanželů a přemýšlela o tom, proč by si, probůh, měli kupovat každý svůj chleba, aby pak stejně žužlali stejný krajíček. Svědek ženicha, filosofický amatér, nehodlal však věnovat studiu nabídnutých témat ani vteřinku a významně trhal rameny, místy i trochu poskakoval a slzel. Jeho smích byl tak nakažlivý, že se za chvíli začala natřásat i nevěsta, až jí korunka sjížděla na stranu. A když došlo na přípitek, paní oddávající do sebe kopla skleničku šampaňského, utřela si ústa hřbetem ruky, lehce odkrkla a zařvala „Další!!“, došlo už zřejmě všem, v čem tkvělo kouzlo přednesu. Přece jen oddávat co půl hodiny v parném létě, to je o játra.
Na svatbě kamarádky se o zábavu postaralo duo slepý Casio man a jeho šaramantní asistentka. Na místo ke klavíru starce v černých brýlích jeho doprovodná paní přivedla, usadila ho s obtížemi na židli, nasměrovala do publika, jeho ruce položila na klávesy a pak před něj položila noty. Pozorným davem prolétla první vlna údivu (anglicky „wonder“). Když pak táborský Stevie Wonder (slovensky Štěvo Prekvapený) spustil své tklivé písně a dáma mu usilovně otáčela noty, někteří zúčastnění začali mít potíže udržet slavnostní výraz. Je jen málo věcí složitějších, než udržet pokerovou tvář při záchvatu smíchu v tiché místnosti a v prostředí, kde se to naprosto nehodí. Smát se ze slušnosti umí leckdo, ale ze slušnosti zvážnět, to je oříšek! Naučit hrušku vařit, kroupu něžně zaťukat, hanáka všude nezpívat, to je těžké. Zazpívat islandskou hymnu v průběhu kloktání, zatleskat jednou rukou, složit Rubikovu kostku bez přelepování, složit mapu do původního tvaru, to všechno je náročné. Ale nesmát se, když se mi chce hrozně moc, to já třeba neumím. V okamžiku, kdy se začalo schylovat k tomu převratnému „Ano“, ozvala se ze zadních řad rána. Všichni jsme se otočili a stihli tak zahlédnout spodničku nevěstiny tety, která se smíchy převrhla i se židlí. Taky to neumí.
Zcela zásadní vliv na můj majestát ovšem měla svatba jiná. To si tenkrát brala dcera strýce bratra manželovy sestry, nebo tak někdo, někoho jiného. Jako nejtěhotnější z kolektivu jsem i přes amatérské pokusy o kladení odporu vyfasovala funkci taxikáře. Na svatbu jsem vezla velmi elegantní dámu, pána s bolavým výrazem, slečnu s nakrčeným nosíkem a kritickým pohledem a svého muže. Z počátku to vypadalo, že na Večerníček budeme doma vyčůraní a v pyžamech. Svatba byla klasická až k uzoufání, vzali se, na obřadu nevstal ani jeden zhrzený milenec, aby do ticha pronesl své odhodlané vyznání, nikdo neomdlel a nikdo se nepopral. Můj doprovod se tedy rozhodl, že to tak nenechá.
Elegantní dáma se napařila jak holina, takže většinu času strávila zaklíněná v rohu u stolku s alkoholem. Bolavý prst na noze si její muž zřejmě ukousal nudou při svíčkové, jelikož jsem ho po chvilce usilovného hledání našla na parketu, jak breakuje na hit I am too sexy. Mladá kritická dáma se zajíkala smíchy a polívala pivem (těžko říct, proč, ale povedlo se jí to za večer několikrát). Jen můj muž se choval spořádaně, jak se na inteligentního světáka sluší. Vyrval ze zdi přehrávač, našel někde mikrofon a po chvilce už úpěl na celé kolo: „Jede traktor, je to Zetor, jede do hor, orat brambor.“
Trvalo mi další dvě a půl hodiny, než jsem své svěřence nastrkala do auta. Za volant jsem zasedala s tikem a jistotou, že mi ze zadních řad lehce může přilítnout něco teplého za krk a šála to nebude. Stáhla jsem proto okýnka a pustila se serpentinami do sjíždění z hor. Asi po kilometru se ozvalo zakňučení z úst ex-elegantní dámy: „Kde se tu vypíná ten vítr???“ Vypnula jsem tedy vítr zavřením oken a dala se na modlení. Při vysedání na místě určení jsem propadla nepodloženému záchvatu štěstí. Jak předčasné to bylo, jsem si uvědomila, když jsem se rozhlédla a zjistila, že se opilci opět vymkli kontrole a rozlétli se s veselým smíchem a písní na rtech po sídlišti. Posbírala jsem převážnou většinu výpravy od popelnic a vyrazila pro zbytek. Ten jsem našla přehnutý přes tyč klepače, pokoušející se provést kotoul. Jsem velmi talentovaný vyjednávač, proto mi nezabralo ani dvacet minut, než se mi podařilo vysvětlit, že dotyčnou bude opravdu bolet bříško a pak ji za pomoci klacku a rozzuřeného venčícího se jorkšíra srazit z rezavého klepače a zahnat na útěk k domovu.
Bohužel jsem byla povinna dostat všechny až do jejich postelí, nezbylo mi tedy, než s nimi pro jistotu vyjet výtahem až k bytu, přesvědčit se, že se nehoupou na lustru, nedožadují se hlasitě rumu a hudební produkce ve výtahu a po vystoupení nezvoní na sousedy, aby jim povyprávěli zážitky a předali z kapes pomačkané koláčky. Když jsme se všichni nasoukali do výtahu, a ostatní spolucestující poprvé vydechli, málem jsem zdechla. Pokud se mé dítě nedostane na vysokou, vím přesně, komu za to poděkovat. Netrpělivě jsem zmáčkla tlačítko příslušného patra. Nic se však nedělo. V tom můj muž začal radostně hýkat a luštit nápis na displeji: „Vý-tah škyt mi-škyt-mo pro-voz škyt. Hehe! Dneska už nepojedem!“ Byla jsem v pasti! Zavřená v proklatě malém prostoru se čtyřmi lidmi a jejich opicemi, začala jsem pociťovat lehkou paniku. Přesně podle své zásady „Hlavně klid“ jsem se rozplakala a začala se připravovat na porod ve stoje a smradu. Naštěstí to výtah taky nemohl vydržet a za pár chvil povolil sevření. Než jsem se rozdýchala a vyšplhala schody, byli všichni ustájeni a vesele mi mávali. Myslím, že v tu chvíli upřímně milovali život. Druhý den by se to stejné jistě říct nedalo. Ale to se dalo čekat.
A co naše svatba? Švýcarské hodinky! Třeba vám někdy povyprávím, proč jsem měla rudý dekolt, co tam dělal mluvící pštros a jak to bylo s tím ukradeným spodním prádlem mé macešky. I když, na tom vlastně asi není nic zajímavého…
