Otevřený dopis Nokie 3210

Chtěl jsi pokrok, chlapečku a teď ho máš. Nejsem pomstychtivá, spíš už mám o tebe strach. Jak jsi zaslepený tou novou fuchtlí! Říkáš, že je chytrá? Umí všechno? A k čemu ti to je? Spolu jsme byli krásná dvojka, byly časy, kdy ti mě záviděli. Byla jsem třída! Krásná, vzdělaná a chytrá taky, abys věděl! Tenkrát jsi to ještě viděl, ale teď máš vymytý mozek tou svou novou krasavicí.

A přitom – co z ní máš? Jen si vzpomeň, když jsem ti spadla, prostě jsi mě posbíral, dal dohromady, omluvil se a já ti hned odpustila a jeli jsme dál. A co ona? Když spadne, celá se roznemůže a potřebuje do opravy. Pche! Nic nevydrží. To já, když jsem se namočila, tak jsem prostě uschla a bylo po problému. A co ona s tím nadělá! A jak je nevkusně hubená! Ty tvoje obrovské ruce mají co dělat, abys ji mohl ovládat, přiznej se! Já jsem holka akorát. Umím přesně to, co ty potřebuješ. Nenutím tě pořád se připojovat k nějakým sítím, ať už sociálním nebo elektrickým, nedělám z tebe svého otroka. Uznej, že když jsi chtěl to, co se od holky mého druhu dá čekat, splnila jsem ti každé přání. Ona tě ovládá. Pořád na ní musíš sahat, pořád ji musíš kontrolovat, ale ve skutečnosti je za tím jen její potřeba s tebou manipulovat. Ukázala ti možnosti, viď? A ty teď nespíš, v klidu se nenajíš, přestal jsi se stýkat s lidmi, protože myslíš, že ona ti to nahradí.

Vzpomínáš, jakou jsi měl radost, když jsi mě konečně získal? Jako když jsi tenkrát jako první ve vesnici měl Simsona. To byl pocit, co? A kolikátou už máš tuhle krasavici z lepší třídy? Pamatuješ si to vůbec? Musíš je vyměňovat jednu za druhou, protože holky jsou nestálé, hned tě opustí. A ty bys přece už bez těch jejich lákadel nemohl být, nemám pravdu?

To já, když někam zapadnu, prostě mi zavoláš a já se ozvu. Ta tvoje nádhera má tolik zvuků, že už ji radši vypínáš, aby tě pořád neobtěžovala. Nekruť hlavou, přiznej si to, sám jí máš občas dost, ale nemůžeš přestat. Takže kdo ví, kde teď spokojeně vrní, že se tě konečně zbavila.

Neříkej, že jsi mě nemiloval. Přece by sis mě doma nenechával, kdybys ke mně něco necítil. A nemysli si, taky už nejsi, co jsi býval. Tenkrát jsi byl fešák, fialové sako, mokasíny a pěkná vlna z ofiny. Teď už bys vlnu nenahodil, nemáš moc z čeho a  sako už dávno nenosíš, protože dneska je jiná doba. Ohnutá záda, začínající pleška, vyplašený uhnaný pohled a nadváha, kterou už dávno neschováš, za to může ona!

Jen řekni, nemáš chuť ji vyhnat a vrátit se ke mně? Když tak čekám ve skříni…