Děti se prý na veřejnosti často chovají nepřístojně. Ve srovnání s ožralým hastrmanem to je ovšem čajíček. To mi věřte.
Mezinárodní den dětí je unikátní příležitostí pro různé spolky, aby dětem připravily den plný zážitků, radosti a chemické limonády a zároveň rodičům daly výjimečný pocit, že v pytli nemusí být jen oni, ale občas se tam octnou i jejich děti. Ty v něm ovšem jen pasivně nečekají na další ránu osudu, ale naopak vesele hopkají. Není výjimkou, že se téměř celá obec vydá po stanovištích přilehlého lesíka, kde na děti tu a tam vystrčí bradavičnatý nos opršelá čarodějnice či opršelá paní školníková. Děti obvykle takovouto zábavu vítají s nadšením a pan školník je nesobecky rád, že si dobře vybral a obec ušetřila za strašidlo.
Setrvávat celý den u rybníku na stanovišti s dramaticky poutavou náplní – obrázkem s různými druhy ryb, které mají děti rozpoznávat, není snadný úkol. Téměř žádné dítě nedokáže rozlišit kapra od lína, což je úplně jedno, protože většina z nich při pohledu na obrázky řekne jen: „Jyba!“ I náš hrdina – hastrman Pepa (vlastním jménem Pepa) cítil na sobě po pár hodinách práce jisté známky vyčerpání. Kolem oběda se dalo mluvit o totálním burn outu neboli vyhoření, které bývá častým problémem vrcholových manažerů a hlubokonorných vodníků.
Z počátku dne na děti láskyplně volal své „Brekeke! Pojď se podívat, co mi v rybníčku žije za rybičky!“, v průběhu poledne na něm byly vidět jisté známky letargie, kdy svůj proslov zkrátil na minimalistické „Ježišmarja, další! Brekeke“, ale když se den přehoupl do druhé poloviny a stín vrby laškovně přeskočil tůňku tak, že již nebohého vodníka nechránilo zhola nic (o stupni UV ochrany vlasů z krepového papíru se vedou dlouhé vědecké spory), bylo i neškolenému oku jasné, že máme tu čest s regulérně deprivovaným vodohospodářem. Jak už to tak bývá – neléčená deprese se snadno zvrhne k alkoholismu. I náš hastrmánek, kterého spolu, milý čtenáři, sledujeme zpoza větví smuteční vrby už dobrého půl dne, neodolal svodům snadného odproštění od gravitační síly přislíbených povinností a vrhnul se do nemravně roztažené náruče tak svůdného chlastu.
Ostatně proč o tom dále mluviti, vždyť právě přichází další robě. Pojďme celou scénu pozorovat o pár kroků blíž, abychom dobře slyšeli. Potichu! Zašlápnutá žába dělá děsný kravál. No dyť to povídám, osobo nepozorná! Omyjete si pak botu v rybníčku, teď nerušte.
Ke stanovišti přichází matka s dvěma dětmi. Roztomilou holčičkou a klukem, který si čas krátí veselou písničkou a do rytmu chůze buší do země dlouhým klackem. Obě děti se při pohledu na hastrmana trochu leknou, přimknou se k matce a na pár sekund ustane i rytmický zvuk klacku.
„Mami, co to je?“, obrátí se se svými pochybnostmi na matku holčička.
„To je, děti, vodník! Podívejte, jaké má zelené sáčko. A boty! Teda botu. A barevné vlasy! Copak asi u něj budeme moci zjistit a nového se naučit?“, motivuje matka-šprtka své ratolesti k nadstandardním výkonům.
„Ahj ďti, ukážu vám kapčí-kapží- kapříka!“, zakolíbá se povážlivě na své židličce hastrman.
Matce na čele nabíhá ustaraná vráska.
„Pojď se poďvat na mého candáta!“, naklonil se vodník k holčičce.
Matce na čele naskakuje příčné žebrování a holčička si od bratra bere klacek.
„Jestli řekneš, že to je gybička, tak ti voda podemele voči!“, výhružně se naklání vodník k chlapci s ukazováčkem vystrčeným v jakési artrózní křeči.
Ten se zvídavě zadívá do očí podivnému mužíkovi v zeleném a řekne: „Smrdíš!“. A má pravdu.
„Hlídejte si ty děti, matko!“, rozmachuje se rozlícený strážce tůňky a prstem hrozí zhruba směrem, ve kterém tuší nějaké lidi. Kolem matky se mezitím shromažďuje větší skupina, která se zájmem sleduje vystoupení Hastrmanovy lapálie.
„Toto jsou ryby. Jstlp-jestlipk-jestlipak nějakou poznáte?“, vzpomene si handicapovaný hrdina příběhu na svůj úkol. Podává papír směrem k rozmazané skvrně před sebou. Skvrna nereaguje. Skvrna je vrba. Vrby obvykle spíš mlčí a poslouchají, ale aktivní zapojení do konverzace od nich můžeme očekávat jen stěží. Případné očekávání by bylo jasným předvojem bolestného zklamání. I vodník si náhle uvědomuje své pochybení a zřejmě v úctě k přírodě strom v náhlém pohnutí mysli objímá.
„Ty jediná mi rozumíš!“, šeptá své vyznání do vlasů z větví své dřevěné milenky.
Po romantickém dostaveníčku se stromem je tento před zraky všech pomočen a děti vyzvány k identifikaci ryb.
„Kdo pozná kapra, dostane bonbónek!“, vykřikne náhle hastrman.
Děti však stojí v uctivé vzdálenosti od podivné příšery z hlubin a nemají se k akci. Holčička s klackem sebere odvahu jako první, mírně pokrčí ramínky, klackem si přisune do bezpečné vzdálenosti papír, který se válí na zemi před stolkem s bonbóny, a prstík zapíchne do správného obrázku.
„Tohle je kapr!“, povídá suverénně.
„Tohle je hovno a ne kapr! Tohle je zkuvnej život!“, zaúpí vodník, smotá se do klubíčka a pokouší se přikrýt látkovým kapesníkem.
„Rozbila se mi peřina!“, zavyje a v těch slovech je bolest, strach, traumata z dětství, nevyjasněné vztahy s rodiči a hodně rumu.
„Hodník pinká!“, zhodnotí situaci poměrně bystře batole z davu. Jeden muž chápavě hluboce povzdechne. Mezi matkami to nesouhlasně šumí.
Skupina malých chlapců vybavená klacky náhle vystupuje z davu a začíná strkat do strhaného herce jedné role. Po napomenutí dospělých vysvětlují, že vodník na suchu strádá. To si evidentně myslel i ten vodník, takže to nemůže být nepravda.
Najednou se na scéně zjeví Smrtka. Bez kosy, zpocená a evidentně rozladěná se řítí z blízkého svahu. Vítr nám přináší jen útržky jejího monologu: „Pepane…, hajzle…, počkej…, doma…, zabiju…, debile…!“
Jedno z dětí začíná poplakávat. „Maminko, hodník umže?“
Z davu se ozve prorocký mužský hlas: „Jestli je to jeho stará, tak rozhodně.“ Matky rychle berou ze stolu bonbony, děti jimi uplácejí a utíkají pryč z budoucího místa činu. Muži se shlukují kolem bezbranného obojživelníka a připravují se k boji.
„To nemůžeme vyhrát!“, ozývá se slabší jedinec. Je však ostatními umlčen. Skupina těl se formuje v ochranný val. Jsou rozhodnuti uchránit Pepu stůj co stůj. Ženy s pištěním popadají děti do náručí a utíkají do lesů. Situace je dramatická jako dvěstěosmdesátý třetí díl Ordinace v růžové zahradě.
Nemohu se na tebe, milý čtenáři, zlobit, pokud jsi teď hrůzou zavřel oči a přitiskl na ně dlaně zpocené děsem. I já to udělala, takže nevím, jak to dopadlo. Jelikož jsem ale v novinách nezahlédla titulek „Vodníka zabila Smrt“, předpokládám, že to snad Pepa uhrál na charisma.
Voda je mocný živel. Kam se ovšem hrabe na rum.
