Napíšeme si, jo?

Myslím, že většina vás, kteří jste v práci nuceni využívat e-mail, znáte situaci, kdy obdržíte dvacetistránkový výplod několika týdnů a lidí s krátkou zprávou nahoře od šéfa či kolegy: „Mrkni na to.“ A vy jako poctivý zaměstnanec mrkáte. Několik hodin mrkáte a nevíte tomu hlavy paty. Pokoušíte se rozluštit, kdo co komu kdy chtěl, co mu on na to odpověděl, proč to či ono šlo nebo naopak nešlo a na závěr neméně důležitý fakt – co vy s tím hergot máte společného. Po polovině pracovní doby strávené marnou snahou se něčeho dočíst, následně dotelefonovat zjistíte, že je celý problém mimo vaši kompetenci a přeposílač jen těsně před dovolenou potřeboval odhodit proklatě horkou bramboru. 

Obvykle se tento druh nekonečné komunikace vytvoří, sejde-li se větší skupina lidí, kteří nemají čas. Jsou příliš sexy, aby se do problému ponořili, tak se ho kvapem pokusí přehodit jinam. Pro daný účel je ovšem potřeba najít zástupný problém, který přepinknutí podpoří. Jestliže další v řadě následuje další pospíchač, který rychle příjde na jiný způsob, jak se mailu zapáchajícího po práci zbavit, lehce se celá věc zašmodrchá natolik, že z původně poměrně snadného, leč bohužel nepříjemného zadání má břichabol půl firmy včetně jejich rodinných příslušníků, kteří doma vyslechnou, jak nebetyčný drzoun a zoufalec je ten, co to celé spustil a jakými neschopnými ignoranty se to obklopuje, že se to vůbec dostalo až ke mně. Snahou pospíchat se tudíž problém mnohonásobně protáhne do neúnosné délky, všichni zúčastnění mají jeho následkem vyšší tlak a pocit nižšího IQ a sto chutí opustit zaměstnání. Vysvobozením obvykle bývá dlouholetý trpělivý zaměstnanec svatého typu, kterého už podobné hry moc nebaví anebo má zákazníka na drátě a pomocí křížového výslechu a mnohostranné komunikace se pokusí vypátrat, kde má pudl jádro (Jak jen tohle sousloví mohlo vzniknout? Nebylo by snazší hledat játro pudla, než jeho jádro?).

Tak si tak říkám, jak asi museli naši předkové nevybaveni požehnáním (pro některé spíš prokletím) moderní technologie přemýšlet, než zaslali dopis, aby neriskovali zdržení v řádu týdnů. Jaké štěstí, že existují stále zaměstnání, kde se bez osobního kontaktu neobejdeme. Představte si tu hrůzu, kdyby si například podobní přeposílači nevysvětlovači objednávali jídlo v restauraci ze svých tabletů pomocí mailů ke kuchaři.

Přeposílač (dále jen P): „Mám hlad!“

Kuchař (dále jen K): „V tom případě Vám gratuluji k rozhodnutí zajít do restaurace, měli bychom být schopni Vám pomoci. Co Vám mohu nabídnout?“

P: „Jídlo!“

K: „Výborně, teď se nám to zužuje. Co máte rád?“

P: „Chleba“

K: „Dal byste si tedy náš skvělý guláš v domácím chlebu?“

P: „Nesnáším guláš“

K: „A co tak snášíte?“

P: „Maso!“

K: „A jaké zvířatko konkrétně by pán rád okusil?“

P: „Třeba pštrosa.“

K: „Výborně, máme bezva kuře.“

P: „Jste neschopná banda polointeligentů!“

K: „Je to možné, výsledky posledních IQ testů zaměstnanců naší kuchyně shořely při flambování. Můžete se obrátit na jinou, mnohem kvalifikovanější restauraci.“

P: „Je přece vaše práce mě nakrmit.“

K: „Dobrá. Můžu Vám nabídnout pečené kuře s rozmarýnem a rýží?“

P: „Můžete, ale sním ho nerad. Už teď z vás mám žaludeční vřed!“

K: „Promiňte, že jsme Vám do cesty strčili naší restauraci. Příště ji přehodíme hadrem, až půjdete kolem. V zájmu Vašich vředů doporučuji přečíst si menu, než začnete objednávat, mohlo by to zrychlit celý proces.“

P: „Nemám čas na blbosti.“

K: „To vidím. Z oběda máme večeři.“

Vím, že jedeme všichni na rekord, ale i sportovní rekordmani musí důkladně promyslet každý krok, byť jsou se svou disciplínou perfektně sžití. Takže to není ostuda zamyslet se před vykopnutím ani u přespolní ligy, mílí hektičtí přátelé.