Nejsem od přírody příliš rozhodný člověk. Za celý život jsem se například nedokázala rozhodnout, jestli za mými problémy s váhou stojí osobní váha, zdravotnictví, složité dětství, nebo problémy se štítnou žlázou.
Ty sice nemám, ale mohla bych mít.
Při nakupování oblečení proto obvykle zažívám bolestné okamžiky plné otázek. Kromě obvyklých dotazů jako je „Jak se mi hergot ďolíčky z tváří dostaly na stehna?“, „Jak vysoký pas by musely mít kalhoty, které by vyhnaly objem břicha až do podprsenky?“, „Kolik kusů oblečení ještě můžu nakoupit, než se nám utrhne patro se šatnou a zřítí se do obýváku?“ pak přicházejí muka ohledně barev a tvarů vybíraného odění.
Lásku na první pohled mezi mnou a kusem tkaniny proto považuji za malý zázrak. Když se mi tedy nedávno něco podobného přihodilo při procházce kolem doposud neobjeveného obchodu, hladina hormonu štěstí mi zaplavila výhled na cestu. Nedalo se dělat nic jiného, než opustit naplánovanou trasu, odchýlit se ze směru a jít se polaskat s tím výrazně půvabným kouskem oblečení významně na mě pomrkávajícím ze stojanu před prodejnou.
Nebyla bych to já, kdybych si neprošla pár minutami váhání. Navenek se takový proces projevuje tanečním vystoupením, ve kterém se střídají dva kroky dopředu, dva dozadu, přísun, úkrok vpravo, úklona směrem ke stojanu a škrábání na hlavě doprovázené střídáním nejistých výrazů v obličeji.
Poté, co jsem si odbyla nezbytné váhání, zahlédla jsem cenovku křičící do světa, že jestli si tenhle kardigan nekoupím, jsem blázen a měla bych být zbavena svéprávnosti.
Popadla jsem tedy nakonec onen svetr bez knoflíků a vydala se do prodejny na zkušenou. Co se dělo vevnitř, to svět neviděl. Teda viděl, to se jen tak říká.
„Ježiš, ona přišla!“ Vykřikla prodavačka, která evidentně skrz vitrínu pozorovala mé taneční vystoupení. „Přišla!!! Ona fakt přišla!“ sepnula před ústy nábožně ruce druhá prodavačka, která nemohla uvěřit vlastním očím.
Zmocnila se mě panika. V tomhle obchodě nebyl nikdo od Velké říjnové revoluce. Nebo minimálně od října. A teď já, ozbrojená jen dřevěným ramínkem.
Dívala se zblízka do očí zalitých slzami dojetí. Těsně před tím, než mi prodavačka navrhla, abychom si spolu postavily dvojdomek, vykoktala jsem, že bych si ráda zboží vyzkoušela.
„Vyzkoušet?! Proč! Tohle bylo vyrobeno pro vás!! Ten střih! Ten materiál! To se netento, nežmolkuje!“ zadeklamovala nadšeně ta rozrušená osoba. Přitom si dramaticky hladila svetrem obličej.
„Aha, tak jo,“ bála jsem se klást odpor osobě, která evidentně nemá co ztratit a jestli mi nevnutí svetr, tak mi vnutí ledvinu.
„My to zboží máme z Francie! To jsou exkluzivní kousky! Originály! Značkové věci! Samy pro to osobně jezdíme!“ předvedla své prodejní schopnosti prodavačka číslo dvě. Máchala u toho rukama kolem sebe, aby tu originální krásu celého obchodu obsáhla. Celkem mě překvapilo, že mi nezačala ukazovat mozoly na chodidlech a tvrdit, že do té Francie navíc chodí pěšky.
Obě do své práce vložily celé své srdce. Vypadaly, že jestli si ten kardigan nekoupím, nebudou jen prodejní srdcařky, ale rovnou i kardiačky. Nebyly přitom vlezle násilné, ale dojemně nadšené pro každý jeden kousek svého zboží.
Tak jsem si ten „značkový“ svetr koupila, odhodlána ho nosit se stejným pocitem, jako by ho pro mě osobně štrikoval Versace.
Bohužel mi byl malý. Když jsem ho darovala kamarádce s příběhem o Francii a značkách, zadívala se pátravě na mě, pak na značku F&F na cedulce a nechápavě nakrčila čelo.
Vůbec to nepochopila. Já si přece nekupovala svetr! Já si koupila příběh a kus duše. A to za tu stovku rozhodně stálo!
Vyšlo v ONA Dnes 30.4.2018
