Vždycky jsem hrozně nervózní, když mi někdo svěří živou duši do péče a ona mi umře. Ani nevím proč, ale nějak mi to prostě nedělá dobře, zřejmě nějaká forma přecitlivělosti.
Obzvlášť pro to, že takovou zkušenost už mám, řekla jsem doma velmi jasně, že už nikdy nechci rybičky.
Úplně jasně tedy asi ne. To bychom neměli v obýváku akvárium. Ano. I přes mé rezolutní, argumentačně dokonale vyvážené a velmi asertivní vyjádření : „Ne, ne a ne a ne a ne, protože jsem to řekla! Ne, protože jsem maminka!“, zdobí náš obývací pokoj zbrusu nové sídliště pro ryby. Příchod akvária mi otevřel oči. Má rodina má potíže s ušima! Vybavila jsem je proto cedulkou: „Prosím vyšetřit sluch, opravit a vrátit na adresu uvedenou na zadní straně“ a vyslala je kvapem k ušnímu lékaři. Zpátky manžel s dětmi přišel s rozpačitým úsměvem a úředně ověřenou selektivní hluchotou. Lékař mu potvrdil, že děti neposlouchají zcela vědomě a on, protože údajně existují frekvence, které mužské ucho není schopno vnímat. Já mu dám frekvence! Podle mého osobního průzkumu tyto „frekvence“ zleva ohraničují obvykle slova:
- Je potřeba …
- Už jsi udělal …?
- Měl by ses oholit.
- Víš, jak jsem ti říkala …?
- Už se ohol.
- Pamatuješ si na xxx (dosaď jméno kamarádky)? Ne? No to je ta, jak … Tak ta …
- Potřebuju ...
- Vypadáš jak Ezop.
- Nechtělo by se ti místo mě …?
- Nádobí se do myčky samo …
- Okamžitě se ohol, nebo …
Nezbylo mi, než se nové situaci pružně přizpůsobit a okamžitě nasadit domácí léčbu. Za tímto účelem jsem vyvinula vlastní vynález – přechodník mezi frekvencemi. Funguje to perfektně, ale při aplikaci to chce zkušeného odborníka. Mužské ucho je potřeba udržet ve frekvencích, ve kterých zapojuje správný drátek mezi uchem a mozkem. Jakmile se křehká rovnováha naruší, dojde k přepětí a drátek je nucen systém přepnout do ochranné polohy Hledím do ohně, slyším šumění z úst té paní, co je mi nějaká povědomá, a je mi konečně dobře.
Jako u všech chorob, zaznamenávám však i u této jakési sklony k rezistenci vůči dlouhodobé léčbě. Občas už proto musím nasadit velmi silné dávkování přechodníků mezi frekvencemi. Výsledný monolog je sice pro netrénované ucho poněkud bizarní, ale býval perfektně funkční, než mi na to pacient přišel.
Pro názornost představím svůj vynález na příkladu:
Fáze přípravná: Přicházím s jídlem v ruce.
Fáze spojovací: „Dlouho jsi nebyl v garáži.“ Pacient reaguje, spojení navázáno.
Fáze úderná: „ A taky jsi dlouho nebyl oholený.“
Výsledek pokusu: Pacient jeví známky přiotrávení. Klasický vedlejší účinek a neklamné znamení, že informace byla přijata.
Připojuji i pár dalších vyzkoušených postupů. Celý můj experiment má totiž bohužel jednu zásadní chybu – postupy se ukazují býti jednorázové. Následující jsem již použila a posílám je dál.
„ Jistě máš spoustu práce na motorkách. Pevně věřím, že se ti dnes podaří rozlousknout záhadu s tou věcí, jak jsi mi o ní tuhle tak zajímavě a poutavě několik nekonečných hodin vyprávěl. Ostatně, co si vyzkoušet šikovnost na kuchyňských dvířkách?“
„Co kdybys v garáži strávil dnešní večer? Mám takový dojem, že se nám ale mrška garáž schovala támhle pod tu hromadu tvého oblečení! Honem ji ukliď, no honem! Určitě je tam! Jsem si jistá, že jsem ji tam viděla!“
„Motorky jsou bezva. Myslí si to i Romča, co se bude vdávat a my jim jdeme na svatbu.“
Upozornění: U pacientů byla empiricky vysledována přecitlivělost na některé složky léčby. V případě, že se bude fáze úderná nacházet v přímém rozporu se zájmy pacienta, může si tento vyžádat okamžité přerušení léčby. Na tomto je ochoten poměrně srdnatě trvat. Doporučení od výrobce říká, že v těchto případech je lepší z taktických důvodů od léčby dočasně odstoupit.
Těžko říct, jestli by mi tento vynález pomohl zabránit masivním ztrátám, které naši rodinu postihly. Každopádně, když jsme po dvou dnech vlastnictví akvária přišli ráno spolu s nadmíru nadšenými dětmi potěšit zrak vesele se míhajícími rybičkami, naskytlo se nám nepříjemné překvapení.
Dcera: „Poč ta nejónka spinká na zádíčkách?“
Otec: „No ty vole!“
Dcera: „Tatí, vole se nežíká!“
„Nejonka“: ---------
Já: „Víš, jak jsem ti říkala…?“
Otec: „Dej pokoj!“
Výjev s mrtvolami se u nás opakoval s děsivou pravidelností po celých šest dní. Když usnula i poslední neonka, obnovili jsme chov. Manžel nabyl dojmu, že původní skupina byla napadena nějakou chorobou. Já se domnívám, že jim neprospělo, že prošly po krátkém seznámení s domem přes cedník. Voda, do které byly odloveny v obchodě, totiž byla prakticky neprůhledná. Existuje i reálná možnost, že pro ně bylo nové působiště příliš čisté, protože se v podivném obchodě v podzemí dávno vyvinuly v ryby bahenní. Nové rybky zakoupené v jiném obchodě byly skutečně podstatně aktivnější, vesele rejdily po akváriu a projevovaly známky nadšení. Myslím, že jsem v noci zaslechla z akvária i nadšený smích. Proto mě velmi překvapilo, když následujícího den započal slovy:
Dcera: „Poč ta nejónka spinká na zádíčkách?“
Já i otec unisono: „No ty vole!“
