Že v Lidlu nabízejí leccos, třeba i šablonu na úpravu tvaru ochlupení ohanbí (přísahám, že to si nevymýšlím), to mě už nepřekvapí. Nedivila bych se, kdybych tam našla valentýnské balení diamantů (pytel uhlí a léky na trpělivost).
Ale tohle mě překvapilo.
Zoufale hledám v pultu s uzeninami oblíbenou večírkovou pochutinu. Ne a ne ji najít. Naštěstí se v blízkosti nachází prodavač. To se hodí, ten je jistě vzdělán v oboru skladového hospodářství lednic. Nedaří se mi s ním navázat oční kontakt, protože vykládá zboží a ze strany ho blokuje cizí košík. Trochu nezdvořile se za něj postavím a započnu konverzaci.
„Dobrý den, prosím vás, kde tady máte takové ty malé párečky? Takové jakoby klobásky, víte, co myslím?“ zeptám se uctivě.
„Jo, jasně!“ odpoví on poněkud méně uctivým tónem, než bych čekala, ale kdo jsem, abych soudila.
„A kde bych je prosím vás našla?“ milým hlasem předvádím, jak bych si představovala komunikaci se zákazníkem, protože nejlépe funguje výchova příkladem.
„U pomerančů!“ odsekne mi prodavač.
„Co prosím? Odkdy dáváte párečky k pomerančům?“ podivím se upřímně.
„Od neděle. Ne, vlastně od soboty.“
„To máte párky mezi ovocem od soboty? Je pátek, to už budou zkažené, ne?“ dočista se leknu nových poměrů a snažím se pohledem dosáhnout až do oddělení ovoce.
„Do úterý. Pak už fakt ne,“ snaží se mě uklidnit ten roztodivný tvor.
„To je nějaká střídavá péče? Od soboty do úterka se o párky starají pomeranče, od středy do pátku květáky?“ marně se snažím pochopit složitý systém.
„Čarodějnice!“ sejme mě definitivně prodavač.
No to jsou mi tedy móresy! Kdo to kdy viděl. Jen se ho zeptám o radu a on mě hned uráží! Stojím tam, bradavice na nose se mi chvěje vzteky, kocour na rameni rozčileně syčí a nejraději bych o toho nekňubu přerazila smeták.
V tom se prodavač otočí a se širokým úsměvem se mě mile zeptá: „Přejete si?“
Jak říkám, šablony na ohanbí, na ty jsem si už zvykla. Ale ty vysílačky v uchu, co teď obsluha neustále nosí, čile jimi komunikuje a tváří se, že má na drátě Bonda, ty mě matou.
