Než se člověku narodí děti, může propadnout mylnému dojmu, že všichni rodiče tak nějak přirozeně ví, co mají ve všech situacích týkajících se potomstva dělat. Příroda nám to přeci prozradí, myslí si ti lehkomyslníci.
K tomu bych s dovolením něco málo fundovaně ze zkušenosti podotkla. Konkrétně by to byla dvě slova. To první je „Cha“, to druhé pak „cha“. Dohromady to zní takto: „Cha, cha!“.
Rozhodla jsem se na problémy spojené s komunikací s dětmi podívat trochu vědecky. Čím to, že když řeknete: „Běž si uklidit pokojíček!“, dítě se zvedne a odejde si malovat? Jak se to stane, že na povel: „Pospícháme, rychle se obleč!“ si dítě začne soustředěně špárat v nose? Je snad jazyk dětí a rodičů rozdílný? Znamená slovo „pospíchat“ v dětské řeči „lego“? Je slovo „telefonovat“ synonymum pro povel ke řvaní? Máme šanci se ten jazyk někdy naučit? Samé otázky!
Rozhodla jsem se na celý problém podívat vědecky. Není přeci možné, že by za celou tou věcí nestálo nějaké vysvětlení. Nastudovala jsem literaturu, zhlédla několik odborných videí a došla k převratnému zjištění. Přátelé – už vím, čím to je. Může za to amygdala.
Amygdala je nejstarší část mozku, která vyhodnocuje, jestli jsme se dostali do ohrožení života. Pokud nabude dojmu, že vám hrozí nebezpečí, spustí fyzickou reakci. Tělem vám projede extra dávka adrenalinu a vy zareagujete buď útěkem, nebo útokem. Až pokud amygdala usoudí, že je vzduch čistý, dovolí mozku posunout informaci do té části, která ji relevantně zpracuje.
Nevhodně formulované věty v dětech údajně vzbuzují pocit útoku a vůbec se v mozku nedostanou k centru pro vykonávání domácích prací! Neustálým hulákáním a rozkazováním v nich aktivujeme amygdalu tak moc, že jen ti malí nevděčníci zaslechnou náš hlásek jako konipásek, zahlédnou cíp maminčiny zástěrky, ba i její stín - splaší se jim amygdala.
Jako onehdá. Dceru jsem láskyplně upozornila na to, že ještě jednou zakopnu na chodbě o její tašku a vyhlásím jí válku. Ona šla a umyla si ruce. Svou výhrůžku jsem upřesnila a zahrnula do ní příslib jistých prvků násilí. Ona šla a uklidila papouškovi. Soustředila jsem se na přenos informace mezi námi a zcela jasně vyjmenovala, o co všechno přijde, pokud ta taška nezmizí. Dcera šla, dala mi pusu a informovala mě, že má pocit, jako by v místnosti někdo mluvil. Jednoznačně se jí vypnulo spojení mezi amygdalou a zbytkem mozku. Podvědomě cítila, že je potřeba něco udělat, bohužel netušila co.
To si pak můžeme hlasivky vymluvit, když se nám děti přepnuly do obranného režimu! Rada je však snadná. Namísto pokřikování jak na tržišti prý máme volit věcný tón a oznamovat, co chceme a ne co nechceme. „Tu tašku je potřeba odnést na její místo“, měl by znít můj požadavek, pokud bych chtěla obejít vodní příkop v podobě zbytnělé amygdaly.
Můžete si to vyzkoušet na manželovi. Schválně, jak zareaguje, když na něj zařvete: „To tě ani nenapadne mi cestou z práce koupit sadu šperků?! Kolikrát ti to mám říkat?! Tady člověk co si neudělá sám, to nemá!“. Druhý den pokusu se pokuste o věcný tón bez obviňování a manipulace. Můžete údajně zapojit možnost výběru, to prý funguje báječně. „Drahý, je potřeba mě ozdobit. Koupíš mi zítra brilianty nebo smaragdy?“
Jsem zvědavá na výsledky. Kdyby to náhodou nezafungovalo, normálně ho vemte smetákem a sveďte to na amygdalu.
Vyšlo 22.10. v ONA Dnes
