Upozornění: tento blog obsahuje náznaky sprostých slov, informaci o sprostých lidech a jedno sprosté slovo v plné parádě. Na druhou stranu obsahuje také něco nového, něco půjčeného, něco modrého a recept na rohlík s máslem.
Na posledním tréninku tance (na ten pravidelně docházím, protože Bejby nebude sedět v koutě!) mi někde mezi dveřmi a oknem vyprávěla spolutanečnice čerstvý zážitek ze zaměstnání. Bylo to myslím zrovna při zvedačce a po vyslechnutí mi lehce povolila kolena, nicméně ke zranění toho dne bohudík nedošlo. K podivení nadměrného rozsahu však ano.
Ačkoliv má vyprávějící dáma v bocích sílu karibského přílivu, neživí se tancem, ale péčí o marody. Je tedy každému nemocnému sestrou. V inkriminovaný den, a pojďme si ho pojmenovat, jmenoval se čtvrtek, byla přivolána na pomoc na gynekologii, konkrétně k ultrazvuku. Pozorovala při práci svou kolegyni, které měla za úkol pomoci s agendou. Na místo určení přišla zrovna v okamžiku, kdy se odehrával telefonní hovor následujícího znění:
„Dobrý den, paní Ta-a-taová, dnes jste se měla dostavit na ultrazvuk. Zřejmě vám něco zkomplikovalo plány, ráda bych se s vámi domluvila na náhradním termínu. V budoucnu bych ocenila, kdybyste nás s předstihem informovala, že se nemůžete dostavit. Kdy byste mohla přijít?“
„Jdi do …" (následovalo slovo, které nejsem schopna zapsat. Proto ho naznačím: vzpomínáte si, jak jsme se minule bavili o znaku automobilky Renault? Tak tak se to slovo maluje.)
Nejednoho člověka by taková reakce zaskočila. Zkušená sestra údajně také nepatrně pohnula obočím, na to ovšem nemáme žádné důkazy. Nezbývá tedy než věřit svědecké výpovědi. Během vteřiny poměrně nezúčastněným tónem odvětila:
„Volám z gynekologie. Z ultrazvuku. Paní, tam já jsem denně několikrát! Takže přijdete kdy?“
Jak vidíte, existují lidé, kteří mají asertivitu v krvi. Z míry je jen tak něco nevyvede a jejich pohotovost pak slouží za vzorový příklad všem neurotikům, hysterikům a některým babičkám. Proč babičkám? To jsem vám ještě neříkala? To bylo tak…
Můj tchán je vášnivý plavec, to má po mně. Při jednom plaveckém dni zaslechl rozpravu babičky s vnučkou. Obě stály nějakou chvíli před vstupem do pánských sprch, takže mu blokovaly přístup a umožnily vyslechnout celou debatu. Babička se evidentně vnučku pokoušela dostat z bazénu domů. Na veškeré pokusy vnučka reagovala nenapadnutelným: „Póóč?“. Vrcholný okamžik jednoznačně nastal, když se dítě rozhodlo vrtošivé stařence vyhovět a jít domů. Štrádovalo si to poněkud proti plánu přímo do pánských sprch. Babička se pokusila odvrátit vpád do týlu nepřítele, za což nemohla být odměněna ničím menším, než: „Póóč?“.
„Protože to je pánská šatna, my musíme do dámské, broučku.“
„Póóč?“
„Protože do pánských šaten holky nemůžou. My máme svoje, dámské, víš?“
„Póóč?“
„Prostě pojď, sem my nemůžeme.“
„Póóč?“
„Proboha pojď, vidíš, že pána zdržujeme!“
„Póóč?
„Nemůžeme do těch šaten, tam holky nesmí a ty už konečně pojď!!“
„Póóč?“
„Protože jsou tam chlapi! A ti na nás budou útočit těma svýma šulínama!!!!“
Chvilka ticha, otázka v očích a asertivní technika zvaná zaseknutý gramofon může pokračovat: “Póóč?"
Co na to říct...
Na tomto příkladu můžeme demonstrovat nejen nedostatek asertivity zmíněné seniorky, ale i lehké výchovné zaváhání. Potkáte-li tedy ode dneška zhruba za dvacet let v libereckém bazénu mladé děvče s pepřákem za gumou od plavek, pak obzvláště máte-li toho oného útočníka, spaste se útěkem, dokud je čas!
P.S.: Tento blog mi skutečně zacloumal jemnocitem, trochu to tedy zklidníme plánovaným receptářem. Připravte si rohlík a máslo. Kdo nemá rohlík, vezme chleba. Kdo nemá ani chleba, vezme telefon a objedná si pizzu. A neotravujte furt s tím vařením.
