Já jsem ti to říkala!

Rozhodnutí odjet na rodinnou dovolenou do zahraničí autem, které po výjezdu z linky osobně rukávem leštil pan Laurin, nepatří k těm z úplně nejchytřejších. Pokud se tedy nepíše rok 1905.

Václav měl šanci osobně zvrátit nezbytnou ránu osudu, ale rozhodl se pro hrdinství. Odmítl vozidlo vyrobené v tomto století, které mu nabízel ochotný tchán a sáhl po olítanině s nádechem historie. Zřejmě se chtěl cítit dočista jako středověký dobyvatel. Osídlit hotel evropského státu po včasném zakoupení pobytu v akci na Slevomatu a bezpečně k němu dojet posledním výdobytkem techniky - to umí každý. Ovšem osedlat oře, který pajdá na tři ze čtyř nohou, to chce kus odvahy. „Nemůže se nic stát, vždyť to auto má fungl nový motor! Dokonce třetí!“, uklidnil ženu neporazitelný dobyvatel Václav. Tak určitě…

Vrtkavé vozidlo vyhovělo přání rodiny a dokodrcalo se až do daleké Belgie. Václavova žena Petra ho celou dobu podezíravě pozorovala a při každém zaškobrtnutí či zakolísání stability vozu z důvodu nesourodosti povrchu vozovky, mírně vyjekla. Nešlo o žádný hysterický jekot. Jen tak slaboučce, téměř neznatelně vypískla. Nevinné tiché „Íííí“ doprovodila pak vždy rozpřažením paží s dlaněmi směrem dolů. To gesto bylo velmi nenásilné, Václavovi z něj však pokaždé poměrně zbytečně vyskočila žilka na krku. Uštěpačně svou ženu okřikoval a nabádal ji ke klidu. Zastavit instinkty v těle matky, která cítí, že je rodina v ohrožení, však není možné.

Není se tedy čemu divit, když při zpáteční cestě za temné noci na dálnici v Německu, po mohutném škytnutí motoru, ráně a okamžité ztrátě rychlosti vykouklo na svět další „Íííí!“ I Václav prý něco pronesl, ale „Íííí“ to údajně nebylo. Když si tak oba manželé vyměnili bezprostřední dojmy z nastalé situace, byl čas na zklidnění a soustředění se na akutní vyřešení problému.

„Já jsem ti to říkala!“ poskytla Petra poměrně redundantní informaci zaskočenému muži.

„Doprdelepráce!“ nelogicky, gramaticky a vzhledem k přítomnosti dětí i morálně nesprávně odvětil podmračený muž.

„Nemůžeme tady zůstat stát, někdo do nás zezadu napálí“ pokračoval Václav ve svém monologu.

„Íííí!“ přihodila k dobru svůj názor Petra.

Následující komunikace mezi oběma partnery dostává poněkud agresivní podtón, necháme je proto na chvilku svému osudu. Z dálky a bezpečí dálničního mostu můžeme pozorovat, jak se blikající vůz šine noční krajinou za bolestného vytí zadřeného motoru. Za sebou zanechává dlouhou černou stopu, kterou však na rozdíl od zatoulaného Palečka nevytváří z drobtů jídla, ale neekologicky, ale zato mnohem trvanlivěji, z unikajícího motorového oleje. Po krátké době se vraku podaří dosáhnout záchytné bójky – necelý kilometr vzdálené benzínky. Místo, aby oba účastníci ocenili, jak láskyplně jim osud nabídl pomoc, tváří se neradostně a zaplevelují vesmír negativní energií. Nezbývá jim, než smířit se s tím, že pro dnešek se narajzovali dost a zavolat na pomoc specialisty.

Noc rodina dospí v milosrdném objetí vozu trpícího olejovou inkontinencí. Jejich nový den začne zaklepáním na okýnko. Zadýchaná okénka se stála téměř neprůhlednými, můžeme za nimi tedy spíše jen tušit obrysy nějaké postavy. Václav stahuje okénko a předvádí pohled „Vocode?!“ Sympatický Němec s úslužným úsměvem začne něco vyprávět. Z monologu Václav rozumí jen výrazům „das Auto“ a „das Öl“. Z výrazu a gest západního souseda pak vytuší, že se považuje za německého Poirota, protože úplně sám přišel na to, že ta louže pod autem má s autem nad louží jakousi souvislost. Václav se necítí v náladě vhodné pro debatování v cizím jazyce. To se jasně prokáže v okamžiku, kdy překvapenému Němci do obličeje zakřičí: „Ich weiss! Das ist aber grosse Scheise, nicht war?!“ (hovorově: „Děkuji za informaci, již pracuji na nápravě“, pozn. překl.) Němec s ústy zkřivenými pláčem odchází a mumlá něco, čemu Václavovo ucho netrénované na plačící němčinu nedokáže porozumět.

Do příjezdu odtahové služby zbývá ještě několik hodin, nabízí se tedy možnost posnídat na čerpací stanici a spravit si náladu závanem vzpomínek na domov – řízky připravené s láskou rodinou v Belgii. Při opouštění auta se ovšem Václav málem srazí s dalším Němcem, který má také jakési technické připomínky stran olejové skvrny velikosti mexického dolaru. Tedy spíše mexického psa rozjetého traktorem. Václav nadále projevuje jisté známky podráždění, což nikterak neprospívá mezinárodním vztahům na místě. Rozhrnuje zástup dalších osob ochotných poukázat na fakt, že mu za auta vyteklo trochu oleje a prochází ke stolečku, kde by se s rodinou mohl nasnídat.

A co paní Petra Jájsemtitoříkalaová, ptáte se? Její pocity jsou smíšené. Velmi dobře si uvědomuje, že hněv, který by se snesl na její hlavu za jakýkoliv náznak kritiky, by mohl mít negativní vliv na trávení. Drží tedy statečně své emoce na uzdě a nespokojenost projevuje ostentativním mlčením. To, jak známo, je něco, co muže vytrestá zhruba stejně jako přemontování rozvodů vody ze studny na sud piva. Zatímco ona nekompromisně až barbarsky mučí svého muže mlčením, on po telefonu odvolával domluvené schůzky na následující den, mučení nedbaje.

 Když se dostavil vůz odtahové služby, byl Václav už natolik zmučen ženiným mlčením, že si ho dokonce i všimnul. Nebyl čas řešit, na jaké téma se mlčí a kde se do plánu vloudila chybička. Auto bylo naloženo na odtahový vůz, rodina naskládána dovnitř a po dlouhých hodinách čekání konečně nabrala celá skupina v čele s náčelníkem Frustrátem směr k domovu. 

Zhruba po deseti kilometrech jízdy si Václav potřebuje zavolat.

Václav nemá telefon.

Nemá ho v kapse, ba ani v tašce. Ani v odtahovaném voze ho nemá.

Zato Petra něco má. Náběh na infarkt se tomu říká.

Václavovi nezbývá, než řidiče odtahovky potupně požádat, aby otočil celý cirkus a navrátil se na místo nočního dobrodružství. Celá rodina pak vyskočí z auta, začíná prohledávat okolí a pomocí prozvánění postrádaného stroje tento pak nalézá.

Je v popelnici. Ta popelnice je zabudovaná do země a nejde zvednout.

Petra má tik v pravém oku.

Před Václavem tak vyvstal nový problém k vyřešení. Naštěstí českého muže nezaskočí drobný detail, nechá tedy zapřáhnout odtahový vůz za popelnici. Tomu se podaří popelnici přeprat a nepatrně nadzdvihnout. Ačkoliv by se akce mohla zdát nebezpečnou, ženin výbuch byl již v tomto okamžiku život ohrožující mnohem víc, toho si byl Václav vědom. Možná to mu dalo sílu a trochu toho štěstíčka. Podařilo se mu nahmátnout správnou igelitku plnou zbytků od snídaně, která obsahovala i postrádaný telefon. Za potlesku shromážděného davu a mírného protestu obsluhy vítězně zamává pokladem ženě před očima. Oční kontakt však pro jistotu nenaváže. Krkolomná cesta tak může pokračovat.

Po téměř dvou dnech na cestě se příjezd do milovaného domova rovná nalezení Svatého Grálu. Unavená rodina padne vyčerpaně na gauč v obýváku a vstřebává zážitky.

Ukázalo se, že cesta odtahovým vozem je finančně náročnější, než kdyby se všichni vydali do světa letadlem. Spolu s opravou vozidla vyšel tedy celý víkend poměrně draho. Oba to věděli, nikdo o tom nemluvil. Až do chvíle, kdy muž začal zmateně pobíhat po bytě, prohledávat kapsy a kufry a pak mu nezbylo, než zkormouceně se zeptat Petry: „Neviděla jsi mou peněženku?“

Pak o tom nějakou dobu mluvili oba hlasem vysokým a silným.