Já (a) stará kraksna

Můj muž má slabost pro staré věci. Poměrně smutné je, že mu úměrně s tím, jak dlouho už jsem mladá, za tu vlastnost začínám být vděčná. Nejsem ale jediná obstarožní záležitost, kterou si manžel k udivení mnohých drží. 

Žába je náladový automobil, který kdyby byl tak spolehlivý, jako je zelený, byl by klenotem mezi vozy. Od doby, kdy se jí na plechové pleti po jednom krupobití bohužel vyrazilo akné, je však nad míru mrzutá a ve společnosti nejistá. Jezdí na plyn, takže navíc bojuje celý život s nelichotivým pachem, který se za ní tu a tam nekontrolovatelně rozlije. To žádné dámě na sebevědomí nepřidá. Klasické komplexy, znáte to. Mám takové podezření, že poslední dobou navíc bojuje o pozici alfa samice v naší rodině.

Považte sami – s manželem se přivítá láskyplným zavrněním a uctivě poslouchá každý jeho povel. Chce snad pán jet doprava? Ovšem, pojedeme doprava! Chce se pán dostat do cíle? Ale samozřejmě, bude nám ctí!

A pak si do Žáby sednu já. Ztěžka dopadnu do sedadla, na kterém čeká dětmi nastražený plechový autobus. Autobus vypreparuji z pozadí, abych se konečně mohla vydat do popředí. Žába se s ostentativně nesouhlasným výrazem a zlostným odfukováním vydává kupředu, ale ne na dlouho. Přichází stoupání před zásadní křižovatkou. Naprosto nečekaně začne pípat kontrolka čehosi. Ve vrcholném stresu se pokouším vyluštit nepochopitelný symbol jakéhosi obdelníčku s teploměrem. Nutno si přiznat, že ve vrcholném stresu jsem notně intelektuálně handicapovaná. První myšlenka je, že tomu stroji došly nanuky. Cítím se zaskočena tím podivným požadavkem.

Kopec vrcholí křižovatkou, jejíž logiku podle mě nemohl pochopit ani ten, kdo ji navrhnul. Možná proto tam co hodinu vyráží místní hlídka, aby vidlemi vyhnala zmatené pobloudilce, kteří po ní krouží v soustředných kruzích. Je mi proto jasné, že dojde-li ke vzpouře stroje právě zde, jsem dcerou smrti a moje dcery jejími vnučkami. Náhle zjišťuji, že z motoru šlehají… obláčky páry. I mně – paní „došlynanuky“ je jasné, že Žába přišla o životodárné tekutiny. Moje odhodlání neskapat potupně před očima všech nezná mezí. Děti po mně ze zadních sedaček opakují slova, která by slušná děvčátka opakovat neměla. Prokleju ještě kde co, než se na dvě červené se smrtí v očích prořítíme křižovatkou.

V životě ženy-matky jsou jistě chvíle, kdy se může zastavit a věnovat se svým zálibám, jako je žehlení, nebo řešení prasklé hadice chladicího systému. Většinou však nastávají někdy mezi třetí a pátou hodinou ranní. Ve tři hodiny odpoledne není možné zastavit kolotoč ani kvůli slabším jedincům, jejichž žaludek nezvládá nápor životní centrifugy. Žábu jsem proto několikrát ubezpečila, že se nebojím žádné špinavosti a jsem ochotna jí udělat věci přímo hnusné, pokud se nedovzdychá ještě zhruba tři sta metrů do cíle. Žába pochopila tíhu situace a z posledních sil ovšem ostentativně vzpurně odfukujíce úkon dokončila.

Trvalo mi hodinu a 7 minut, než se mi podařilo vyřídit nezbytnosti a Žábu „opravit“. Moc nepomohlo, když jsem na telefonickou otázku manžela: „Co vidíš v motoru?“, odpověděla: „Aktovku a náhradní kolo“, ani to, že hlídač parkoviště rozhodně ve své pohotovostní pet lahvi neměl vodu a manžel neschválil nápad nalít do motoru litr a půl rumu. Když jsem pak s vodou vyžebranou bůhví odkud a vědomím, že tato autem jen volně proteče na zem, vystartovala z parkoviště, zastavil mě hlídač. Celou hodinu a sedm minut mě nečinně pozoroval a chránil přede mnou svůj rum, neměl mě asi tedy překvapit jeho požadavek: „Přetáhla jste o sedm minut, to bude za třicet“.

Domů jsem přijela na troje dolití vody a neradostná. Muž na mě po pár mých lehce emotivně zabarvených větách vzhlédl od své práce v garáži a poměrně nechápavě mě pozoroval. Po chvíli mě ubezpečil, že snaha získat nový vůz je více než marná, větou: „Dojelas? Dojela! Já tady mám horší problém! Na motorce mi úplně sama od sebe praskla pneumatika. Chápeš to? Taková díra! No podívej se sama!“

Podívala jsem se na místo, na které ukazoval. Ta díra v gumě skutečně byla.

Přímo pod nápisem Made in Czechoslovakia.               

P.S: Jsem také Made in Czechoslovakia a ráda bych vás uklidnila, že i navzdory našemu vozovému parku je má povánoční pneumatika zcela v pořádku, možná jen mírně přehuštěná.

Vydáno 9.1.2017 ve zkrácené verzi v ONA Dnes