Nikdy jsem nebyla vítězný typ. Za celý život jsem pouze jednou vyhrála v křížovkářské soutěži panenku. Byla to laciná verze Barbie, která neměla ohýbací klouby, což je skoro stejně mrzuté jako fakt, že mi v té době bylo dvacet osm let.
Ještě na základní škole jsem se pak nějakým nedopatřením musela zúčastnit sportovní soutěže. Nejblíž vítězství jsem byla v šatně před výkonem, což se jasně prokázalo v okamžiku, kdy jsem si při hodu granátem poranila palec na noze. Tím granátem. Odhozeným. Vzala jsem si muže, jehož největší životní výhrou je sada zavařovacích víček a já. Myslím, že je jasné, že my dva jsme Sazce pro smích.
Společně jsme tedy jen závistivě zírali, když na mysliveckém bále požádal tombolující myslivec dívku, sedící u našeho stolu, aby přišla vytáhnout los z osudí. Roztomilá dívenka vstala, shodila dvě židle, vylila pivo na zem a víno na souseda a rozšafným obkročákem vyrazila kupředu. Po chvilce stabilizačního hopsání se jí podařilo zafixovat bod, do kterého upřela zrak a naději. Všechnu svou energii věnovala snaze vykouzlit nenucený sexy úsměv, což vzburcovalo pořadatele k urputnému hledání zdravotníka. Děvče mladistvým nedopatřením nabylo dojmu, že ji myslivec vyzval k tanci. Vrhla se tudíž jeho směrem, řka: „Myslivečku, kdybys chtěl, tak bys moje srdce měl!“, čímž nepřipraveného muže vyděsila k smrti. Nenechal se však zaskočit, nezaváhal ani vteřinu a s pláčem se vrhnul pod stůl. Když ho jeho maminka na tatranku vylákala z úkrytu a utřela mu slzy a nudli, nabral dostatek odvahy k návratu na kolbiště. K dívce se pro jistotu zbytečně nepřibližoval a pomocí mrtvého ztuhlého zajíce se mu podařilo udržet bezpečnou vzdálenost až do konce večera. K úhoně tedy přišel nakonec jen zajíc, který už zaživa na jedno ucho nedoslýchal, jeho ztráta mu tedy nijak zvlášť víc neuškodila.
Šokující na celém příběhu ovšem nebylo ono ostudné zacházení s mrtvými. Děvče totiž po vyjasnění povahy vztahu, který se s ní myslivec rozhodl nemít, uchopilo pevně kličku osudí, zatočilo a upadlo na jelena. Myslivec oddělil zrno od plev, plevu pozvednul zpět a důsledně se dožadoval dokončení úkonu losování. Zřícenina sáhla tedy do osudí, vytáhla papírek a přečetla číslo: „Sedumdesát dva. To je moje číslo, vole!“ a radostně znovu upadla.
Měli byste vědět, že se zrovna losovala třetí cena – zavražděná srnka. Neexistuje způsob, jakým hodnověrně popsat, co následovalo poté, co slečna byla nucena si cenu odnést. Do svozového autobusu obě mrtvoly dovlekli kamarádi, od něj však bylo nutné, aby si střihly, která kterou odnese domů. Srnka svým ostentativním mlčením vyhrála. Řediteli autobusu tedy nezbylo, než nahodit srnku na dívku a ne naopak, jak navrhovali někteří přihlížející. Myslím, že pejskař, který potkal ženu, která se pod tíhou srny rozkomíhala do pěti světových stran, ještě dnes vypráví přátelům o libereckém netvorovi se srnčí hlavou a šesti nohama.
Jsem tedy, jak vidíte, zvyklá vídat cizí vítězství. Najednou to však vypadá, že bych jednou mohla být i já tou, co na zádech nese chcíplou srnku. Tedy pardon, mohla bych se stát vítězkou, konkrétně blogerské soutěže (hlasování zde). Sedím zase v šatně s gumovým granátem a čekám, kam za necelé dva týdny dopadne. Situace je tak napínavá, že ho místy i nervózně okusuju. Kdybych totiž náhodou vyhrála, stala bych se svým dětem nejúspěšnější matkou, co kdy měly. A to, jak jistě chápete, hodně znamená. Díky všem, co můj granát posunuli od palce o pár palců dál a při hodu mi foukali do zad!
P.S.: Správná kampaň musí obsahovat příslib, tedy: v případě výhry budu v Liberci na náměstí fanouškům rozdávat víčka od zavařovaček.
P.P.S.: Jen pro jistotu uvedu klíčová slova k úspěchu: islám, cikán, Zeman, Ukrajina. Kdyby nic, tohle zabírá vždycky.
