Ať se nám to líbí nebo ne, s alkoholem na středních školách se prostě počítat musí. Výzkumy dokazují, že nemá smysl, aby si rodiče namlouvali, že se zrovna jich ten problém netýká a týkat nebude.
Nechápu tedy, proč tehdy naši tak vyšilovali, když se nám zduněla učitelka. Vlastně dvě učitelky.
Nám bylo téměř sedmnáct, jim z našeho pohledu vostrejch cápků, co už leccos viděli a klidně už přežijou půl dne v divočině bez svačiny od maminky, téměř sedm set. Dvě učitelky v důchodu, které svolily (jako jediné z celé armády pedagogů našeho ústavu, což bylo poněkud podezřelé), že se ujmou skupiny zhruba třiceti pubescentů a tuto převezou na určené místo na dva dny vyvětrat. Školní výlet se tomu myslím říká. Dámy si sbalily pláštěnky, herbář českých bylin a boty do přírody. My pampeliškové víno, řasenku a krabičku cigaret (tedy kromě mě, mami). Jak vidno, naše představy o volném čase se s těmi pedagogickými protínaly až někde hodně blízko u nekonečna.
Byli jsme ve věku, který sám o sobě dává člověku do ruky silný světonázor. My se ho navíc nebáli použít. Na návrh učitelek, abychom vyrazili na příjemnou túru do Beskyd, jsme proto nemohli odpovědět jinak než významným koulením očima. Už proto, že se dámy titulovaly navzájem slovem „děvče“. Byl by společensky nepřijatelný trapas, kdybychom byli přistiženi hluboko v Beskydských lesích s dvěma „děvčaty“, navíc při sběru bylin, které se nedají vyhulit (což bych nikdy neudělala, mami).
Stalo se však něco, s čím jsme nepočítali. Děvčata pokrčila rameny, zavěsila se do sebe a za veselého štěbetání zamířila do přírody. Údivem jsme protáhli obličeje a nevěřícně pozorovali mizící duo. Čekali jsme za tím nějakou kulišárnu, tak jsme pro jistotu ještě dobrých pět minut počkali, než jsme spustili velké kalební inferno. No… Podívejte se, pampeliškové víno není zas taková dobrota, jak se nám spolužák a spoluautor toho zázraku pokusil namluvit. Je v podstatě jedno, jestli pampelišky rostly na jižních svazích Španělska nebo v pásu trávy mezi proudy na dálnici. Kdyby se vám někdo pokoušel vnutit tento zázrak, předložte mu steak z párku a domáhejte se uznání. Není náhoda, že se víno nejmenuje pampelíno. Některé věci se prostě nemají stát. Jakub si svůj výrobek dovezl, vypil a rovnou zahodil do křoví před ubytovnou. To bychom měli tu dravou část legendární pařby, která proběhla přímo v místě ubytování za denního svitu.
Po celém dni, ve kterém jsme už dostávali tik z faktu, že máme svobodu, ale vůbec nevíme, jak s ní naložit, se někteří jedinci začali chovat mírně hystericky. Eva prohlásila, že je Pavla děvka, Pavla zmlátila Pavla, protože ji nemiluje, Pavel vůbec nepochopil, co se stalo, tak se svěřil Lukášovi a ten se rozhodl pro sebevraždu dopitím lahve pampelína, protože již dlouho a urputně miluje Pavlu. Nepřehledná situace plná hormonů a beďarů začínala vést k absurdním zápletkám už hlavně proto, že každý chtěl někomu vyznat lásku a nás bylo jen pět dívek na dvacet pět chlapců. A dvě děvčata v lesích, samozřejmě. Těm však kupodivu nikdo lásku vyznat nechtěl.
Když už to vypadalo, že se na společných citech domluví aspoň Lukáš s Jakubem, kteří svorně proklínali pampelíno, z lesa se vynořily dvě povědomé figurky. Jejich fyzickému příchodu předcházely výbuchy smíchu a radostného štkaní, hýkání až chrochtání. Celá společnost, rozzuřená nezodpovědným chováním odpovědných osob, obrátila své zraky k přicházejícím pedagožkám. Na jejich chování bylo mnoho podivného. Jedna z nich neobvyklým účesem uvedla do deprese Jakuba, který nabyl dojmu, že následkem nekvalitního alkoholu pozbývá zraku. Při bližším ohledání se ukázalo, že děvče oslňuje okolí umně naraženou parukou. Tato však následkem setkání s větví lehce poodhalila původní vlasy a dodala děvčeti jakousi svatozář. Pomýlená paruka tak jen silně podtrhla celkový vizuální dojem z obou turistek. Bylo jasné, že je něco jinak a jen vlasy to nejsou. Když jedno z děvčat procházelo kolem třídního hezouna, vilně na něj zamrkalo a proneslo: „My jsme byly v lese. Potkali jsme pána. Pán měl likérek!“, bylo jasno. Děvčata slupla večeři, dala nám pusu na čelo na dobrou noc a v osm spokojeně oddychovala na svém pokoji. Vsadila bych se, že před usnutím na zeď vylepila plakát New Kids on the Block.
K mládí patří revolta a touha chytnout svět za klopy a zatřást s ním, dokud mu nedojde, jaký je … to… no prostě, jaký je! Nemohli jsme si nechat líbit takovou potupu. Nemohli jsme být překaleni dvěma zachovalými seniorkami. Byli jsme na řadě s nevázaným životem plným likérku! Nabízely se dvě možnosti – buď se vydáme do lesa hledat pána s likérkem, nebo navštívíme místní hospodu a roztočíme to tak, že se o nás bude psát v novinách jako o těch, co úplně nejvíc to … a pak ještě navíc to … prostě boží kalba. Náš plán neměl pravda úplně ostré obrysy, ale to se tak u spontánních akcí plných vášně, temperamentu a divokého mládí stává, nekňubové!
Nutno podotknout, že jsme vyrůstali v úplně špatné době a kastě. Nejen že jsme nemohli mrknout na net, kolik má jediný podnik ve vesnici hvězdiček od Pohlreicha, my jsme hlavně neměli prachy. Tak jsme posbírali těch pár korun, co nám maminky daly na pohledy a na známky (fakt se zatoulal, mami, ta pošta, to je šlendrián!), koupili si panáka broskvové a poseděli nad ním pár hodin v družném hovoru. Bylo otázkou cti nevrátit se dříve, než zažijeme něco úžasného, co si budeme do smrti pamatovat a vypravovat vnoučatům. Když v jednu přišel číšník s tím, že neodtékají záchody a ať okamžitě vypadneme, došlo nám, že to je ten okamžik. Hrdě jsme se postavili, vylízali zkondenzované kapičky vody z panáků, prohlásili ucpaný záchod za vrchol revolty, nalepili žvýkačky na stůl zespoda a šli spát. Petr se ještě vrátil od vchodu a opatrně, aby ho číšník neviděl, převrátil jednu židli.
Ráno se děvčata vyspaná do růžova u snídaně postavila a zahlásila nástup před ubikací. Pocítili jsme vlnu vzrušení. Už se to ví. Zdemolovali jsme hospodu, vypili, co šlo a ono se to ví. Do smrti se s námi potáhne pověst nespoutaných draků. A to je správné. Nespoutaně jsme dožvýkali rohlík s máslem a vyrazili na plácek před ubytovnu.
Jaké bylo naše překvapení, když nám děvčata začala podávat ruku a nadšeně děkovat! Zlikérkovaná do bezvědomí se totiž konečně výborně vyspala. Obě svou radost nedokázaly skrývat a ještě mnohokrát nás pochválily, že jsme nevydali ani hlásku. Vykřikovaly něco o tom, že hodnější třídu ještě neměly a že nedůvěra kolegů byla neoprávněná a zbytečná. Jsme prostě andílci.
Jen počkejte, vy dvě! Na srazu po dvaceti letech už vás snad konečně přepijeme! Vaši andílci.
