Na první pohled se tomu tak zdá. Není divu. Osoby něžného pohlaví jsou od přírody jaksi choulostivější, náchylnější na změny nálad. K tomu patří i nonstop vysedávání před televizí, nebo před nějakým filmem u počítače a v kinech, a jakmile přichází scéna plná dojemných chvilek, slzy už přicházejí.
Chlapi (ne)plácou...Zdroj: internet
Jenom si nemyslete, že to přepadává jen dívky a dámy. Pánové, přiznejme se! Nejednou se nám určitě stalo, že jsme byly filmovým příběhem tak uchváceni, že nám to nedalo. Chlapáctví muselo jít stranou. Teď přicházejí city.
Nežijme ale v omylu, že se jedná pouze o vysedávání před seriálem a filmem. Nějaké ty slzy uroníme i při čtení knížky. V poslední době také po zjištění smutných zpráv, kdy na nás média vychrlí ze všech stran, kdo všechno zemřel. Prezident, novinář, spisovatel. A společně s panem polským prezidentem dalších devadesát lidí.
Smutek nad polskou tragédií pomalu ustává. Kolegové Ladislava „Denise“ Vereckého se s jeho náhlým odchodem budou ještě nějakou dobu srovnávat, smiřovat a zvykat si na jeho nepřítomnost v redakci. Horší to budou mít čtenáři spisovatele Jana Balabána. Ten s nimi zůstane napořád díky svým vydaným knížkám. Včetně té, která je nyní před vydáním.
Situací, kdy se už nedokážeme ubránit slzám je hodně. Filmy, knížky, smrt… Občas i při nějakém letmém zavzpomínání na blízkou osobu.
Poslední dobou mě už slzy nepřepadávají. Nepočítám ty, které přicházejí ve chvílích, kdy se člověk dozvídá smutné zprávy. Myslím hlavně ty, které nečekaně člověka přepadávají při sledování filmů. Nebrečím u nich. Když už něco cítím, tak to je mrazení po zádech. Cítím, jak do mě vpluje ta atmosféra z filmu. A překvapeně zírám, jak precizně to filmaři natočili. Aby to bylo lidské, vkusné. Bez kýče.
Takže, milí pánové! Nesmějme se našim drahým opačným pohlavím, že si občas zabulí nad nějakou scénou. Připusťme, že jsou i chvíle, které dostanou i nás: tvrdé chlapáky, kteří si pořád říkaj: „Chlapi nepláčou.“
