Každý má názor na to, co ho zajímá, k čemu
má co říct, a co se ho týká. A pokud má opravdu významný člověk opravdu
duchaplné názory, nezdráhá se je, ba naopak, ve vhodných tištěných i
internetových médií zveřejnit. Pak nastupuje doba, kdy autor článku netrpělivě
očekává odezvu čtenářů. V případě třeba již populárního blogu se odezva
vrátí autorovi buď v čísle karmy, nebo vložených komentářů v příslušné
diskuzi.
Internet
I já patřím k těm, které vysoké číslo karmy potěší. A nestydím se za to. Jistě, jsou lidé, kteří nepíší kvůli vzrůstající popularitě jejich blogů, právě naopak – píší kvůli své radosti a svému nadání, že dokáží zformulovat své myšlenky a celkem i místy vtipně je zapsat do svého nového článku na svém blogu, který si před několika týdny sami založili. A číslo karmy článku (nebo autora) je nezajímá, ať je jakékoli. Vysoký, nebo nízký…
Ovšem, každý autor má i své mouchy. Ne každý autor, ať má sebemenší pravdu v tom, co říká, má své články dobré. Díky svému „nenadání“ napsat příjemný a čtivý článek, i když téma je chvályhodné, tak se styl a forma článku se projeví jednak v čísle karmy (podpory čtenářů), tak i v některých (ve většině případů ne moc příjemných) komentářů z řad čtenářů a náhodných návštěvníků jejich blogu a serveru, který blogy zprostředkovává, vůbec. Tady pak může na řadu přijít myšlenka autora: „V čem jsem udělal chybu?“. V čem? Odpověď si musí bohužel najít sám. A nabízí se jich hned několik. Buď udělal chybu v tom, co svým článkem lidem řekl, nebo ve svém stylu psaní a tím pádem i celé srozumitelnosti, a nebo v čase. A nebo dokonce si autor myslí, že chyba není v něm, ale v čtenáři – článek třeba špatně pochopil. Ve většině případů je právě ten předposlední důvod právě správnou odpovědí. Poslední raději neřešme. Autor udělal chybu v čase. Pokud si toho nějaký náhodný čtenář všimne, opatrně mu to v diskuzi dá najevo. Čas. Autor si pak může domyslet celou odpověď sám. V čase. Má sice zajímavé názory, ale reflektuje je čtenářům příliš brzo, nebo naopak – příliš pozdě. Buď čtenáře názor na dané téma už nezajímá, nebo autora zná z předešlých článků a může si říct, že to nemá cenu číst. No jo, minulost dělá divy…
Otočme list a přejděme spíše k blogům vůbec. Co je to vlastně ten blog? Jeho definici zde určitě nemusím uvádět, protože ji snad všichni známe, že? Jenom ve zkratce: blog je tzv. internetový deníček. V jeho pravém slova smyslu jej používá už málokdo, protože ne všichni máme na psaní a vytváření svých blogů čas. Blog se proto hodí jen jako takové „odreagování“, kde můžeme „říct“ prakticky cokoliv. I když to v dnešní době samozřejmě zas tak lehce nejde. Každý totiž musí znát své hranice, kde přestat. A hranice, kde se mu ukáže „tak, a o tomhle radši nepiš!“. Bohužel.
Ač je blog velmi populární a skoro všemi používaný, má i své mouchy. Poněvadž cokoliv, co na svém blogu napíšeme, může být později použito proti nám, což jistými důkazy jsou i právnické kroky, kde se například nějakému pánovi nelíbilo, co o něm blogger (autor blogu) napsal. No jo, každý totiž víme, že někdy pravda bolí. Ovšem, nezapomeňme, že i blog je v jistých směrech výhodný. Můžeme do něj (ač s riziky) psát, co uznáme za vhodné, a nemusíme čekat na názor svého nadřízeného, kterému se třeba náš článek líbit nebude, a proto jej nezveřejní – tím pádem byla naše snaha a píle k ničemu. Tak se nemusíme obávat událostem, kdy verbálně odsoudí nějaký vysoký politik naše komentáře, a proto šéfredaktor nás přemluví, ať radši píšeme o něčem jiném.
Je sice pěkné, že píšeme o věcech, o kterých máme co říct, ale bohužel postupem času tomu tak nebude. Což můžeme vidět v různých médiích a krocích našich milovaných politiků. Sice nepatřím k těm, kteří by se bažili, že píšou o politice, ale právě politika prakticky „zařizuje“, co máme a nemáme dělat. V aktuálním případě se jedná o tzv. náhubkový zákon, kdy novináři mají normu o čem psát a o čem ne. Například nemohou napsat o lidech, kteří jim nedali písemný souhlas, pokud jde o věc, týkající se zločinných úmyslů. Takže se později dovíme, že někdo někomu něco udělat (například zabil, nebo napadl), ale důležitější věc, že kdo to byl a proti komu, nám bude zamlčeno. A ostatní novináři se proti tomu, samozřejmě, brání. A mají pravdu. Žijeme přeci ve svobodné zemi a existuje v našem státě demokracie, tak jaký pak copak?! Samozřejmě, můžou existovat lidi, kteří se mi právě virtuálně smějí do ksichtu, protože věřit, že žijeme ve svobodné a demokratické zemi je v současné době nesmysl!
No, přiznám se, že jsem netušil, že se tak rozepíšu. Proto doufám, že se někteří čtenáři v mém komentáři a aktuální dění (nebo o jeho pokus) jaksi neztratili a v některých případech mě i pochopili. Snad je to vše, co jsem měl na srdci. V nadcházející době mě nezbývá, než jen čekat na odezvu. Buď tento můj „svobodný komentář“ čtenáři přijmou, nebo ne, což se zajisté ukáže v příslušné diskuzi, nebo ne?
