Politici a satira. Kdo by měl zvolnit?

Je tady zas. Ona vlastně nikdy nezmizela. Jenom si dala trochu menší pauzičku, dobu, kdy čekala na další úlovek. A ejhle! Vida. Opět se vrátila. Plná síly a odhodlání do dalšího boje. Nelítostného boje. Však si to ti pacholci zaslouží. Kdybyste nevěděli, tak je řeč o politické satiře.

Pavel Bém v reflexové karikature.Zdroj: internet

Pořád tu s námi je. Byla tu, je tu a bude. Ať chceme, nebo ne. Ona vlastně má svůj zasloužilý potenciál. Je všemi žádaná. Přece se tu nebudeme jen tak trápit s těmi chlapíky sami. Potřebujeme něco, co by nás trochu nakoplo. Abychom se zbytečně a zdlouhavě nenimrali v těch problémech, tak nás zachraňují kreslíři, kteří dokáží naše neoblíbence tak pěkně namalovat.

Jenomže. Ne všem se to zas líbí. Bohužel se to může kohokoli dotknout. Hlavně svých obětí, kteří satiru neberou na lehkou váhu. Proč taky, že jo. Vždyť to, co ti zdatní lidumilové v té své práci předvádějí, dělají podle vlastního nejlepší mínění a svědomí a myslí si, že to dělají zatraceně dobře. Ne-li skvěle.

Pokud si dobře pamatujete, už jsem o tom tady napsal. Před nějakým časem jsem si dovolil okomentovat příhodu, kdy se na titulní straně týdeníku Reflex objevila karikatura Davida Ratha „zkřížená“ s nacistickým vůdcem Adolfem Hitlerem. To by ovšem nebyl členem ČSSD, kdyby se proti tomu neohradil. Promiňte, to by nebyl politikem. A jak to dopadlo? Nečekaně dobře. Vydavatelství časopisu se panu poslanci nemusí omlouvat. A taky proč, že jo. Vždyť redaktoři, kteří montáž urodili, vzali Davida Ratha za slovo. V jiném rozhovoru se zmínil (kladně) o praktikách Adolfa Hitlera…

A to by nebyla zábavná politika, kdyby se neozvali jiní. Shodou okolností všichni proti jednomu tisku. Petra Paroubková proti komiksu Zelený Raoul, který v Reflexu vychází, a pražský primátor Pavel Bém, který se hrdě ohradil (se zpožděním, v té době byl na Antarktidě) proti své karikatuře, kdy se před dvěma týdny objevil na titulní straně s prasečím rypáčkem. Sice zatím nevíme, jak proces s Pavlem Bémem dopadne, ale podle toho, jak finišují jiné spory, dokážeme si to lehce domyslet.

A v čem je vlastně chyba? Spíše v kom? V těch „obětích“, které si to (někteří jejich příznivci prominou) tak trochu zaslouží, dělají si to sami? Nebo v těch, kteří tyto vtípky provádějí, protože to občas trochu překousnou…

Politická satira se mi líbí. Proto se klaním k těm, kteří se stávají oběťmi. Však si za to ve většině případů mohou sami. Kdyby se David Rath v rozhovoru nezmínil o Hitleru, zřejmě by v podobné karikatuře nebyl. A kdyby paní Paroubková nesepsala svojí slavnou Ódu na manžela na svém blogu, jistě by se nestávala obětí známého komiksu (můžeme ji ale trochu pochválit za to, že si satiriky vzala „do huby“ v článku pro Magazín DNES). A kdyby se Pavel Bém na radnici nechoval tak, jak se chová, na titulní straně by se takto neobjevil.

Jenže. To máme tak. Ano, politická satira si na špacír nedá někoho jen tak. Všichni jistě víme, že kdyby tito tři udělali naprosto něco jiného, objevili by se – jistě – na jiné karikatuře. Ale objevili.

Takže, kdo by měl tedy zvolnit? Politici. Ti pacholci, kteří neustále dělají problémy, by se měli nad podobnými satirami pousmát. Žádné žaloby by neměli podávat, tím by si to ještě sami zhoršili. Jednak by ještě upoutali na karikaturu pozornost, co by určitě nechtěli, a jednak by si o nich jejich voliči mysleli, kdoví co. Přece ty karikatury a psané satiry jsou tu proto, aby čtenáři zapomněli na tu vážnou stránku politiky a trochu se vším pousmáli. A politici by se nad těmi obrázky a sloupky měli zasmát taky, protože smích léčí.