Po své dnešní ukrutné cestě z nádraží domů si toto
konstatování budu pamatovat pěkně dlouho. A pěkně dlouho s ním budu
souhlasit, protože to, co mě a moji spolužačku přepadlo cestou domů, je od
počasí, které má pěkně táhnout na jaro, opravdu nefér.
Psí pocasíInternet
Začalo to už od té chvíle, kdy jsme společně čekali na nástupišti a nervózně jsme očekávali, kdy už konečně ten náš vlak přijede. V té chvíli začalo totiž mírně sněžit. Bylo zajímavé, že cesta vlakem byla celkem příjemná. Venku bylo hezky, svítilo sluníčko a nikde ani stopy po tom, co nás má čekat, jakmile vystoupíme.
Už od vystoupení z rychlíku (mimochodem, při cestě jsem vtipně a ironicky konstatoval, že se vagón rozpadá, protože ty pazvuky, co vydával byly opravdu nepochopitelné) už vše nebylo, tak, jak by se zprvu zdálo. Pravda, začalo trochu krápat, to se dalo celkem vydržet a nic jsme proti tomu neměli, ale jakmile jsme už šli cestou z nádražní haly – počasí bylo opravdu nepředstavitelné!
Nejdřív nás přepadl celkem silný vítr, který si s námi a s naší výdrží hrál do doby, kdy jsme se rozloučili a spolužačka šla domů a já svou cestou. Aby toho nebylo málo, tak se k větru přidal i celkem silný deštík, který nás bombardoval kamkoli se dalo. A když se na několik chvílí vítr i déšť uklidnily, přišlo na řadu sněžení. Opravdu nádherné počasí v březnu, v době, kdy už dávno mělo přijít na řadu jaro…
Ta naše cesta byla opravdu nepředstavitelná a nekonečná. Věřte mi! Pocit, že do Vás skoro ze všech stran, spíše z té levé, štiplavě šijí dešťové kapky spojené se sněhem, je opravdu nepříjemný. K tomu silný vítr, který podporoval náš pocit, že si nás silně podávají kroupy. Opravdu pěkná kombinace.
Proto jsme se už od chvíle, kdy to na nás přišlo, snažili, abychom se dostali co nejdřív do svých domečků, přičemž mě kamarádka celkem litovala, že do svého příbytku to mám ještě pěkný kus cesty.
No, jakmile toto psí počasí pomalu přestávalo a zklidňovalo se, náhle mě ovšem přepadl zas pocit, že mé levé ucho není příliš oukej. Už od dětství jsem totiž na uši celkem citlivý. Jako malé dítko jsem prožíval nejrůznější záněty středního ucha, takže jsem se modlil, aby mě toto nešťastné a nepříjemné onemocnění opět nepřistihlo. Nechtěl bych totiž prožít onu bolest, kdy mi pan doktor na lékařském oddělení ušní-nosní-krční píchal pěkně obrovskou jehlu do ucha, aby mi propíchl ušní bubínek, a tím mě zbavil ukrutné a nepřestávající bolesti. Ačkoli mi zas přivedl bolest po propíchnutí, protože píchání do ucha není moc příjemné a nikomu z Vás jej nepřeju.
Z těchto různých představ a obav jsem se snažil, abych se dostal co nejdřív do svého domku a zamezil svému případnému onemocnění.
Ve chvíli, kdy jsem překročil náš domovní práh, jsem byl rád, že už jsem doma a v teple rodinného krbu a že mě před dešťovými kapkami a silný větrem chrání střecha nad hlavou. Hned jsem se usušil, zapnul si počítač a připojil se k internetu, abych mohl zapracovat na tomto fejetonu. Jako společnost jsem měl čerstvé Caro, zředěné mlékem a ochucené svými oblíbenými dvěmi lžičkami cukru, a příjemná, ač vážná, hudba z díla hudebního génia z 18. století Wolfganga Amadea Mozarta. Jako pokrm jsem si připravil své oblíbené Zlaté oplatky (s nugátovou příchutí), ač jsou určené jako příloha „k čaji a kávě“.
V těchto chvílích se jen s úsměvem (jinak to nejde) mohu vzpomínat na tu zajímavou, ač nepříjemnou, cestu, při které nám dělalo společnost psí počasí.
