Nešťastní milenci by neměli být trápeni. Ať to neskončí tragicky

Ta zpráva mě zasáhla. Upřímně. A nejen mě. Krom celého Ruska určitě i pár dalších z různých zemí. Včera o tom psala MF DNES. Dva mladí lidé se milovali, jejich lásce ale nebylo přáno. Zřejmě cítili, že tomu pomůže společný odchod na onen svět… S nadsázkou je můžeme přirovnat k shakespearovské tragické milenecké dvojici Romeu a Julii.

Mladým milencům nebylo v lásce přáno, proto spáchali sebevraždu. Ilustrační foto.Google / upraveno autorem

Mladá dvojice. Alina a Nikolaj. Přesný věk neznáme, víme jen, že jsou nezletilí. Pardon, byli. Představa, že mladí lidé spáchají společnou sebevraždu na úrok pocitu, že jim rodiče nedovolovali se scházet, je příšerná. Zdrcující. Smutná.

Ať se mají dva lidé jakkoli rádi, mělo by jim to být přáno.

Této dvojici to přáno nebylo, a tak si vzali život. Jako útěchu můžou pozůstalí rodiče vzít jejich poslední slova na vzkazu, že z jejich smrti nikoho neviní. Chtěli být prostě spolu a nyní je už nikdo nerozdělí. A tečkou může být fakt, že rodiče splní jejich poslední přání a budou pohřbeni vedle sebe.

Aby toho nebylo málo, tento případ nešťastné lásky mladé dvojice není v Rusku ojedinělý. Existují hned další tři případy. O něco starší milenci se pomocí elektronického drátu oběsili na jedné větvi. Další skočili z rozestavěné budovy, z výšky osmi metrů. Ti ovšem „měli to štěstí“, že hrůzný pád přežili, ale do konce života zůstanou těžce postižení. A další případ se odehrál v březnu roku 2008 ve vesnici Bogorodskoje ležící v Moskevské oblasti – dvacetiletý mladík se seznámil se čtrnáctiletou dívkou, rodiče z toho neměli radost a své dceři scházení se s o dost starším mužem zakázali. Ti ale vzali osud do svých rukou a vylezli na místní věž a … vrhli se dolů.

A máme tu případ Aliny a Nikolaje.

O všech se nepíše snáze. Je až těžko u srdce. Čeho všeho jsou nešťastně zamilovaní lidé schopni pro svou lásku udělat. Obětovat život. Zřejmě s pocitem, že jen tak navždy zůstanou spolu a nikdo jim to už nepřekazí.

Z celkem poklidného padesátitisícového města Frjazino se náhle stalo smutné místo, kde se stala tragédie. Ale v tuto chvíli nelze myslet na „nějakou pozitivní stránku“ ruského města. Je potřeba myslet na dvě mladé duše, kterým lásce nebylo přáno. Bohužel. Když se dva lidé mají rádi, nemělo by jim to být k zlosti. Neměli bychom jim dávat najevo, že jsme proti (i když jsme), nikdy totiž nevíme, jaké to může mít následky. I takovéto extrémně tragické a smutné.

Nelze nic jiného, než jen doufat, že takovýchto smutných případů nebude přibývat. Rodiče by měli dělat vše pro to, aby jejich děti necítily žádné trápení z toho, že někoho milují. Ať si nemyslí, že je to špatné. Není. Naopak. Pokud ale jsou ještě v očích svých rodičů v mladém věku, měly by vědět, že by se měly se svými nejmilovanějšími chovat v únosných mezích.