Nechali
jsme si udělat plastová okna. Je známo, že plastová okna svým způsobem šetří
energii topení, ale co je kolem toho za kolotoč.
Staré koleje - v našem prípade "jen" pomyslné...Zdroj: Google.cz
Hlavně udělat místo, udělat prostor, pro ty pracanty, kteří nám to okno udělají. Což znamená – vyklidit kuchyň. Právě tam jsme si totiž vymysleli to okno udělat, aby jím netáhlo a tím pádem se neplýtvalo topením, což se doteď rapidně objevovalo na účtech. Tohle byl jeden z mála hlavních důvodů, proč jsme se rozhodli si to okno pořídit. Dalším možným důvodem bylo maminčino přání, které začalo snad před dvěma lety, ale za celou dobu se pro to prakticky nic nedělalo.
Takže vyklidit kuchyň. Dobře, žádný problém. Uvolnit skříňku, kde je nádobí, abychom ji mohli odstěhovat. K mému překvapení se skříňka skládala ze třech částí: skříňka pro příbory a náčiní pro krájení a strouhání (pochopitelně jídla), skříňka pro hrníčky, skleničky, talířky, mističky i talíře a jako finále velká deska, která vše de facto spojovala. Jakmile jsme v pořádku tuto dvou-skříňku s deskou odstěhovali, přišel na řadu stolek, respektive větší stolek, který nám slouží pro obsluhu mikrovlnky, varné konvice, odložení vařeček, které dáváme do zavařovacích sklenic, a odkapávače pro umyté nádobí. Abychom i tento větší stolek bez problémů přesunuli kupříkladu do jídelny, kde bylo volné místo, musel jsem jej rozšroubovat na desku a nohy – jinak bychom jej neprotáhli úzkými dveřmi, ač jsme se o to bojovně snažili.
Skříňku na nádobí a příbory společně se stolkem (dá se říct i stolem) máme tedy vystěhovanou. Dalo nám to celkem práci. Hlavně neustále vymýšlet volná místa, kde bychom tyto kuchyňské vymoženosti mohli používat dočasně do doby, než nám okno vymění.
Chvíli jsem si i říkal, že je štěstí, že nemusíme nijak přesunovat i dřez se skříňkou pro různé hrnce, kastroly, pokličky a pekáče, protože jsem si nedokázal představit, jak bychom úspěšně odstěhovali to monstrum, které nám ochotně umožňuje, že můžeme každým dnem jíst z čistého nádobí. Dokonce i naší babičku, která nám až moc ochotně pomáhala, napadlo, že bychom požádali ty ochotné a zručné dělníky, ale raději jsme od toho opustili.
Měli jsme taky štěstí, že jsme nemuseli odvěšovat skříňku na další doplňky, potřebné k pohodlnému životu: kastlíky (či jak to nazvat) na cukr, sůl, různé krabičky plné cappuccina a horké (lahodné) čokolády a další pochutiny a ochutiny, které vás napadnou… Kdoví, kam bychom to všechno dali, a zda-li bychom byli dokázali vše dát opět do pořádku.
Takže v tuto chvíli je prostor v kuchyni volný a nyní přichází ta chvíle, kdy jen můžeme dychtivě čekat, až se vše v pořádku udělá a my se poté můžeme vrátit zpátky do normálu.
Jenomže! Nejsme v těchto krocích nějak extra zběhlí (nevyměňujeme si okna každý den), takže nás (ač jsme to očekávali z vyprávění zkušenějších) celkem překvapilo, kolik je toho kolem nepořádku. Od špinavé podlahy, až po rozdemolovanou zeď.
Takže to chce zedníka. V našem případě hned dva zedníky. Máme štěstí, že je v našem okolí tolik známých, takže shánění těchto pracovníků není problém.
Jakmile je vše dokončeno a v pořádku uděláno. Je výhra! Máme umělé (plastové) okno, nemusíme se strachovat, že jím nám bude táhnout a budeme mít krásné teplíčko.
Teď jde jen o to, všechno špinavé a „zasviněné“ (promiňte mi tento výraz) uklidit, odstěhovaný nábytek přistěhovat zpět a vrátit se do normálu. Takřka po týdnu se vrátit do starých kolejí…
