Je to už několik dní, co už nejsi mezi námi. Abych byl
upřímný, dost si mě naštvalo, že si odešlo bez rozloučení, bez žádného
přebytečného vysvětlování. Jedinou otázkou, která zůstala dosud nezodpovězena
je, že: „Proč?“
Zdroj: Google.cz
Abych se přiznal, tento nekrolog se mi nepíše příliš snadno. A čím to bude? Že jsem na tvůj odchod nebyl připravený? Že jsem tvoje náhlé rozhodnutí nečekal? Pravda, mohl jsem předvídat, že není z tebou něco v pořádku. Možná, že už na tvým odchodu bylo na čase, ale vždyť jsem se o tebe tak příjemně staral, ne? No, omlouvám se za některé dny, kdy jsem tě zapomněl na posteli a párkrát tě i zalehl… Ale i tak jsem nic neudělal. Ale, řekni mi, co jsem mohl udělat?! Jedině to, co jsem udělal. Smířil jsem se s tím. Smířil jsem se s tvým odchodem. S tvým náhlým a načekaným odchodem. Nic jiného mi nezbývalo.
No, ale stalo se. Co se dá dělat? Život jde přece dál, ne? Přiznávám, bylo mi tvého odchodu líto. Dokonce jsem s tím bojoval, takže jsem zkoušel různé možnosti, abych tomu předešel. Od oživování, až snad po různá prosebná přání.
Vše, bohužel, beznadějně.
Ale, alespoň jsem se snažil, což si zaslouží pochvalu, ne? A tys tomu podlehlo. Nevím proč. Mám dokonce pocit, že jsi ani nedělalo žádné kroky k tomu, aby i ty si zůstalo mezi námi. Abys nadále byl se mnou. A tys tady nechalo své dvojče samotné. Bez tebe je nyní naprosto k ničemu!
No nic. Končím. Nemám slov. Samozřejmě, že jsem si našel (respektive pořídil) nové. Určitě lepší, možná i kvalitnější a vzhledem naprosto dokonalé! Však by sis to i samo přálo. Jako každé jiné zesnulé. Určitě by sis samo přálo, abych nezůstal sám. Abych, díky novému, nadále byl šťasten z toho, na čem jsem takřka závislý.
Budeš mi jistě chybět, ale, promiň, nové tě skvěle nahradilo.
Čest tvojí památce, milé pravé sluchátko k empétrojce!
