Masturbace bez videa nejde aneb Jak moc jsme otevření?

Sám se divím, že se do tohoto článku pouštím. Někde uvnitř je klasický stud, který přichází, jakmile tvoříte něco „zakázaného“, něco, co může vyvolat rozdílné názory. Ale nebojte se, nebude to nic strašného, i když začínám přemýšlet, že bych měl připsat upozornění, že následující řádky nejsou vhodné pro čtenáře mladší 18-ti let. Ale neudělám to. Jsem totiž realista a myslím si, že by podobné upozornění nemělo cenu, jelikož si tím pádem ten článek nezletilí puberťáci přečtou (znáte totiž slavnou scénu v Obecné škole…). Nakonec už z toho důvodu, že se v titulku nachází slovo „masturbace“.

Zdroj: internet / upraveno autorem

Ale od začátku.

Ono, po pravdě, tady moc o tu masturbaci nepůjde. Půjde spíš o tu druhou část: „Jak moc jsme otevření?“. Jde mi totiž o to, že většina z nás, co si tady pravidelně píše různé zápisky do svého blogu, a podle toho, o čem píšou, jsou v jistých mezích otevření. Pokud jde o články, týkající se politiky, celebrit či něčeho podobného, jsme jaksi pasivně otevření. Píšeme, co si o dotyčném myslíme, trochu některé jeho výroky a výstřelky okomentujeme, ale nic víc. Pak zůstáváme uzavření. Ono, samozřejmě, nejde se nijak dál otevírat, že.

Pak, ovšem, přicházejí na řadu historky ze života. Ženy píšou, jak jsou ti jejich muži neschopni, nebo naopak nečekaně ochotni (viz Óda Petry Paroubkové), a naopak muži si buď stěžují, jaké jsou ty jejich baby drbny, nebo co je namíchlo v práci, nebo co zas ten Topolánek blbne v tom Parlamentu. Prostě každý si píše o čem chce a jak chce, a pak je řada na čtenáři, jak článek ohodnotí.

No, tak aby ta masturbace nezůstala o hladu, tak ji trošku použijeme. V titulku zní, že „masturbace bez videa nejde“. A za tím si stojím. Je to čistě můj názor. Nikoho nesoudím, že si myslí něco jiného. Trochu takové popíchnutí těm diskutérům: „Zaútoč ty, kdo jsi bez viny.“ A přeberte si to, jak chcete.

Prostě to tak je. Existují totiž takoví lidé, kteří, když už, masturbují, tak k tomu „někoho“ potřebují. A ten „někdo“ je buď nějaké lechtivé video staženo z internetu, nebo (ti odvážnější) pozvou za peníze nějakou společnici, kde ovšem pak nejde o masturbaci, ale o něco dalšího… Jde jim o to, že potřebují nějaký vizuální „kontakt“, který jim dopřává právě to lechtivé video. Vidíme na něm kupříkladu nějakou pohlednou slečnu, která před objektivem kamery spáchá nějaký ten striptýz, a nebo si sama dělá potěšení. A nám to bohatí stačí. Ona si dělá potěšení, my si děláme potěšení…

A tady přichází na řadu ona otevřenost. Jak moc jsme otevření, abychom (třeba právě v blogu) napsali čistou pravdu, respektive pravdivě popsali onu inkriminovanou událost? Jistě nás totiž nutí pocit, že třeba nemůžeme někoho jmenovat, nebo se právě stydíme za to, jak se to stalo doopravdy a z toho důvodu naši reality-story poupravíme. Dle libosti. A podle toho, aby to i tak (nebo právě proto) bylo čtivější nebo zajímavější.

Jak moc jsme tedy schopni přiznat barvu? U mě to je v závislosti okolností. Podle toho, oč půjde. Když vezmeme v úvahu onu masturbaci, ve vlastním zájmu tady nebudu popisovat, jak často si ho hladím, kdy si ho hladím a co mám nejradši. Už vůbec nebudu přiznávat, že si to vůbec dělám. A proč? Je to přece každýho věc. A nikomu není do toho, že si někdo sám dělá potěšení, když k tomu nemá k dispozici osobu něžného pohlaví. V jiných případech osobu stejnýho pohlaví…

Takže, jaký je verdikt?

Přikrášlujeme. Nepřiznáváme barvu. Nepřiznáváme pravdivý fakt, jak to opravdu bylo. Raději událost poupravíme, buď ze soukromého důvodu, nebo, což je jistě příjemnější a zajímavější, aby se čtenáři v případné diskuzi dohadovali, zda jde o pravdivý příběh, nebo o čistou fikci.

A nikdy nepřestaneme a bude nás to bavit pořád. Máme totiž rádi fabulaci čtenářů!

P.S.: Neudivujte se, když vám povím, že mě námět na tento článek napadl v noci...