Když vybuchne bomba!

Celou akci jsme plánovali několik dnů předem. Což je jistě samozřejmé, když hodláte do jednoho domu „nacpat“ hned čtrnáct lidí. No, kupodivu jsme se celkem všichni vešli a vše dopadlo, tak, jak mělo.

Zdroj: Google.cz

Celou akci jsem provizorně (pro své účely) nazýval, že připravujeme, aby v pořádku „vybuchla bomba“, protože se mi občas zdálo, že to tím pořádkem a úklidem a starostmi, aby vše dobře dopadlo, až moc (někteří) přehánějí.

To máte tak! Musíte do jedné místnosti posadit čtrnáct lidí, ale tak, aby se všichni vešli. Aby si nikdo o nikoho nepříjemně nedrkal o lokty. Nezavadil, když někdo potřebuje vstát a něco si přisunout blíž k sobě. Abychom prostě mohli u jednoho stolu žít tak, abychom si navzájem nezpříjemňovali život. Což může být u některých rodin a u některých vybavení domu celkem obtížné. My ovšem máme to štěstí, že máme celkem velký rodinný domek, ve kterém je víc takových místností, do kterých se bez problémů nahrne i dvacet lidí. Upřímně, nevím, jestli jsme tolik lidí za mého života v domě měli, možná by se tolik lidí do místnosti ani nevešlo, ale buďme optimisté!

Je pravda, že pokud ostatní nemají k dispozici v domě velké místnosti, pokud jde o velmi početné rodiny, použijí prostornější příbytky. Zahrady, restaurace a další… U nás takových možností nebylo. Zahradu máme sice velkou, ale pro pořádání takovýchto slavností opravdu nevhodnou. O restauracích nemluvě.

No, je pár minut po poledni a k nám přijíždí dlouho očekávaná šestičlenná rodinka. Mimochodem, hlava této části rodiny oslavil ke konci července své 50. narozeniny, což je jeden z mnoha důvodů, proč tuto sešlost plánujeme. Zdravíme se, povídáme si a zároveň připravujeme všechny drobnosti, abychom mohli začít.

Abych upřesnil další důvod, proč jsme se sešli. Můj dědeček za několik dní oslaví své životní jubileu. Velmi úctyhodných 80 let. Což samozřejmě též zaslouží rodinnou sešlost a společnou oslavu. Máme v rodině vtipálka, který prohlašuje, že slavíme 130. narozeniny (pro nedomýšlivé: 50 + 80 = 130). A z toho důvodu si toto sečtené „jubileu“ kombinujeme i tím, že od září po 130 letech končí éra klasických žárovek, kterou nahradí nová éra (nová „generace“) těch úspornějších.

Sem tam přijde řeč i na další životní jubilea, kdy můj strýc na začátku prázdnin oslavil 45. narozeniny a já svým 18. věkem vstoupil do světa dospělých.

Nebudu zde psát o největších podrobnostech naší formy rodinných oslav. Však to sami znáte. Jistě jste se několikrát setkali s různými oslavami, týkajících se ať už narozenin, svateb, křtů, maturit, dalších jiných úspěchů… Sami všichni víte, jak různé oslavy dopadají, co se na nich může všechno stát, a co se na nich naopak, na štěstí, nestane.

Jediné, co zde chci říct je to, že se mi občas zdálo, že někteří z nás berou tuto oslavu až příliš vážně. Všechno totiž muselo být „ťip ťop“. Jsem si vědom toho, že si tento článek přečtou (respektive mohou přečíst) i ti, kteří byli oslavy přítomni, takže do dalších podrobnostech nezajdu. Takže jediné, co zde „mohu“ bez následků zveřejnit je opravdu ten pocit, že se oslava přirovnávala k přípravě vybouchnutí nějaké bomby. Samozřejmě, že je to myšleno v nadsázce. Jak jinak. A jelikož na Facebooku padla otázka, jak to všechno dopadlo a kolik raněných, odpovím takto: nakonec vše dopadlo tak, jak mělo. Což, kdyby nedopadlo, jak je známo u pyrotechnických přípravách různých ohňostrojných show, bylo by to velice špatné. Jedinou nevýhodou bylo množství jídla, takže je zřejmé, že nějaké ty dorty a zákusky budeme jíst dalších pár dní (do té doby, než se to zkazí a nebude už k jídlu).

A kolik raněných? Pravda, byla tu přítomna nešťastnice, která nebyla po fyzické stránce opravdu „extra right“, ale (díky bohu) se jí nic vážnějšího nestalo při oslavě. Žádné další újmy na zdraví nejsou. Jediné štěstí! Možná pár unavených účastníků této pyrotechnické přípravy, ale to je otázka fyzické zdatnosti.

Takže, nezbývá mi nic jiného, než poděkovat všem zúčastněným, že se zúčastnili a pobyli. Což můžeme brát i dalším důvodem, proč jsme se sešli. Byli jsme (po dlouhé době) pohromadě. Měli jsme opět tu možnost popovídat si a, lidově řečeno, prostě poklábosit.

Těchto chvil si musíme vážit. Není totiž mnoho hezkých okamžiků, kdy se může sejít celá rodina. Není mnoho okamžiků, kdy se mohou sejít alespoň pár příbuzných, kteří si mají co říct. Takže si těchto chvil važme! A buďme za ně rádi!

A těšme se na další…