Když fakt bolí zadek…

Naplánovat si celkem příjemnou prázdninovou dovolenou jen na kolech a pod stanem není nic špatného. U všeho hlavně hraje velkou roli seskupení kamarádů, kteří v tu dobu mají čas a klidně se na pětidenní túru po východních Čechách vydají. Tentokrát jsem měl možnost i já. Ovšem právě já – člověk, kterej na kole ujel maximálně deset kilometrů, a teď by ho čekalo nějakých šedesát!

Zdroj: Google.cz

No, jak už název – titulek – článku napovídá, nejvíc to asi fakt odnesla zadnice. Sedět totiž okolo čtyř hodin (možná i míň) na sedátku a jen šlapat, je určitě pořádná fuška, takže jakákoli přestávka – byť ani ne pětiminutová – rozhodně bodla.

Po pravdě by to nemuselo ani být tak hrozný, kdybyste na zádech nenosili několika kilové batohy. V mém případě jednu velkou krosnu. V tomhle ohledu měli výhodu ti, kteří měli kola vybavená nosiči a různá zavazadla a další „přebytečné věci“ mohli dát všude možně po kole, kam to jen šlo.

Samotné vyřešení balení bylo takřka místy až nevhodné. Když jsem si totiž musel všechno sbalit a jaksi to nacpat do jednoho batohu, nejdřív jsem musel sbalit stan, abych jeho schránku mohl bez obav vložit do velké „kapsy“, až poté jsem mohl přibalit další užitečné (i neužitečné) věci. Ono samotné sbalení stanu nebylo nic lehkýho. Ne vždycky to totiž vyšlo. Ale nakonec jsem ten krám pro dva lidi do tý schránky nacpal.

Samozřejmě, že nechybělo nějaké to dobrodružství. Ovšem, možná bohužel, jsem jej nezažil na vlastní kůži. Kamarádi na jedné stezce dali přednost kratší (časově delší) trase, nakonec jim k pokračování cesty neumožnil cestu potok, který s koly museli šikovně, a bez úhony na zdraví, překročit. Při tom čekání a „užívání si chvíle, kde se nečeká na mě“ jsem si posléze vzpomněl na seriál vysílaný Českou televizí „Cesta vzhůru“, kde hrdinové taky podnikali nejrůznější výlety po lesích a horách, aby si nějak zlepšili fyzičku, a tak všechno okolo.

No, ať už jsem si tento dobrodružný výlet užil, nebo ne, určitě stál za to. Některé chvíle jsem mohl považovat za výbornou zkoušku z dospělosti; narozeniny jsem při té chvíli i (patřičně po dramaťácku) oslavil…

Můžu s klidem říct, že se výlet na kolech vydařil, až na tu bouřku v noci z pátka na sobotu a následný sobotní skoro celodenní déšť. Ale to (bohužel) k podobným akcím jistě patří, i když bychom si jistě přáli neustálé teplo bez mráčků…

Pět dní na kole jsem opravdu přežil takřka bez úhony. Je jisté, že si nějakou dobu nebudu moci bez obav sednout na sedátko, ale i tak to šlo. Pár štípanců a kousanců od nejrůznějších létajících a jiných havětí k takovýmhle akcím prostě patří. Společně s ním i různá spálená místa na pokožce. Bylo to vydařených pět dní. Teď nám jen zbývá si jen sednout ke stolu a se vzpomínkami z prázdnin se připravit do nadcházejících dní školy…