Den splněných přání

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Je sedm hodin ráno a já už vstávám. Neobvyklé. Normálně vstávám tak po deváté. Občas i později. Nemám s tím problém. Hlavně po nějaké párty. Ale na dnešek jsem si budík nastavil na sedmou. Když mě ten den něco čeká, nemám problém vstát dřív. Dneska je totiž významný den. Den, na který jsem čekal už dobrých pár let. Den, na který snad nikdy nezapomenu. Den, který jsem si vždycky přál, že ho jednou prožiju. Den, kdy konečně uvidím moře, na vlastní oči.

Jako každé ráno si dávám k snídani svoje oblíbené cappuccino. Kafe jsem vždycky moc nemusel. Vlastně prožiju docela obyčejný den, aspoň částečně. Vždycky to tak bývá, když plánuju nějaký letní výlet.

Ani se necítím příliš unavený, i když jsem vstal takhle brzo. Venku je příjemné letní ráno. Mám to štěstí, že bude pěkný den. Má být příjemných dvacet pět stupňů. Ani ne příliš chladno a ani ne příliš vedro. Taková vedra jsem už prožil. Nic pěkného. Ani příjemného.

Ale připravuju se, že zaručeně usnu v letadle.

Vlastně i tenhle způsob dopravy bude moje premiéra. Nejen to, že poprvé uvidím moře. V letadle jsem taky nikdy nebyl. Stejně jako na lodi – nemám tušení, jestli mám mořskou nemoc. Nevím, jaké to je. Budu mít strach? Tyhle stavy znám jen z televize, z katastrofických filmů…

Protože tu mám poměrně ticho, zapínám si televizi. A to i přesto, že tam vlastně nic nedávají. Jako vždycky. Jako každé léto. Nic. Jenom reprízy nebo seriály, které vznikly za pochybných okolností. Jeden doktor odejde z jednoho seriálu a aby se s ním diváci nemuseli nadobro loučit, vytvořili pro něj nový seriál. To se pak rozumný člověk někdy až diví, kdo tam hraje a koho. Některých herců mi je pak až líto…

Jak říkám, nic. V tuhle dobu ještě vysílají pohádky. Animované, americké, japonské, německé… Ještě teď si pamatuju, jak jsem jako malé dítě ráno – bez budíku – vstával z postele jen abych si zapnul televizi a podíval se na všelijaké animované příšerky.

Z toho jsem už vyrostl.

Na stole mám před sebou notebook, zapínám si ho. Další věc, kterou jsem si dlouho přál. Skoro při každé významné příležitosti jsem tím otravoval své blízké. Připojuju se na Facebook a Twitter, abych zjistil, co je nového. Sem tam se objeví nějaké nové informace, kupodivu zajímavé. Kdekdo se oženil, je v novém vztahu. Ještě si pamatuju, že tohle mého staršího bratra poněkud zaráželo. Nevím, kde je mu konec. Ani nevím, kdy jsme se naposledy viděli. Na sociálních sítích příliš aktivní není, nikdy nebyl. Možná si spokojeně žije kdesi na evangelické faře, když už tu teologii po tolika letech dostudoval.

Ano, přiznávám se, jsem věřící. Pokřtěn v katolickém kostele, konfirmován v evangelickém. Otec katolík, matka evangelička. Prý jedna z prvních ekumenických svateb v zemi po sametové revoluci. Buď jim země lehká.

Vlastně se není za co stydět. I v dnešní době. K mému příjemného překvapení to vždycky přátele zajímalo, když na to přišla řeč. A nesetkal jsem se příliš s negativními reakcemi. Když přišla kritika na náboženství a církve, většinou tedy na tu katolickou, hrdě jsem opakoval, že k nim nepatřím. A že vlastně ani nepatřím k těm ortodoxním, zarytým věřícím. Prostě občas v neděli zajdu do kostela. Ale v poslední době jsem tam už dlouho nebyl. Jako moje sestra. Ta by měla žít někde ve větším městě ve spokojeném manželství a s rodinou. Tak, jak si to vždycky přála. Tak se jí to splnilo. Konečně.

Už je po osmé hodině, měl bych se chystat na cestu. Abych taky všechno naplánované stihl. Přeci jen, letiště pojmenované po bývalém prezidentovi není za rohem. Na tu dobu, kdy se jednalo o přejmenování letiště po zesnulém prezidentovi, si taky pamatuju. Na to bude národ vzpomínat ještě léta. Tolik nechuti a protestů. Taky se konalo několik vzpomínkových akcí. Jedné jsem se taky zúčastnil, ale spíš jsem to nebral příliš vážně. Když už jsem neměl a nemám žádnou vzpomínku na bývalého prezidenta, aspoň jsem se mu zavděčil pokusem o humor, který on měl rád. Aspoň doufám.

Beru si už zabalený batoh. I přes veškerou dnešní moderní dobu, mám v něm knížky. Před časem jsem totiž v novinách četl sloupek jednoho redaktora, který se vyjádřil ohledně letního čtení. Že si lidi nemají brát na dovolenou knížky, protože je stejně nepřečtou a že ty knížky jim za to stejně nestojí. Mám dojem, že ani nevychvaloval tolik populární čtečky. Ale hlavně vychválil jednorázové čtení novin. No. S tím jsem už tehdy nesouhlasil. Člověk si na dovolené potřebuje hlavně odpočinout, takže je rád, když ho všemožné starosti z hlavních novinových stran minou.

Zamykám byt a jdu ven. Krásné letní ráno. V tuhle dobu bych pravděpodobně teprve stával.

Pořád žiju ve městě, kde jsem se narodil. Nejsem jako starší sestra, která šla za „lepším“ a „větším“. A nejsem jako starší bratr, který má takové povolání, že by se měl pravděpodobně jednou za pět deset let stěhovat. Možná jsem patriot. Byť pracuju dvacet kilometrů od bydliště. Ale líbí se mi tu. Město má svou historii a díky nejrůznějším památkářům si historii docela zachovává. Turista tady nenajde příliš moderní budovy, maximálně jeden futuristický most, protože ten historický nevydržel nápor vody při ohrožení povodněmi. Ale mně to nevadí. Líbí se mi tu.

Během cesty na nádraží mám v uších sluchátka se svou oblíbenou muzikou. Už mi to připadá jako deja vu, snad až skoro jako klišé. Takhle jsem po městě chodil už jako malý kluk. Pořád. Historie se opakuje. Někdy až bohužel.

Baví mě pozorovat okolí a přitom poslouchat nějakou podmanivou, rytmickou, převážně však elektronickou muziku. Dodává mi to energii, chuť do života, radost. A nenudím se.

Už během jízdy vlakem si čtu, poslouchám muziku a občas se připojím na internet v mobilu. Nikdo mě neruší. Nikoho neruším. Občas pozoruju krajinu z okna, občas procházející hezké slečny. Příjemná pohoda.

Na letišti mám ještě půl hodiny času. Jsem v klidu, byť je to moje premiéra. Samozřejmě, že jsem nervózní. V tomhle jsem úplný nováček. Vzpomínám si na svoje chvíle v dramatickém souboru. Ve svém oboru a kraji jsme byli docela známí. Ta léta jsou už nějakou dobu pryč. Kluci pracují v cizině, jen jeden se experimentujícímu divadlu v kombinaci s loutkami věnuje profesionálně. A co vím, jde mu to. Vážně je v tom dobrý. U mě už nějakou dobu nic. Svoje herecké dovednosti uplatňuju jen při konverzaci s přáteli, aby při nejrůznějších chvílích v hospodách, nebo někde jinde, byla aspoň nějaká sranda. Abych holky něčím zaujal.

Přicházím ke vstupním dveřím, které mě dovedou do letadla. Tuhle scénu vážně znám jen z filmů, takže dělám přibližně to, co lidi dělávali v těch filmech a co dělávají ti přede mnou. Jsou holt zkušenější a pravděpodobně nepociťují takové bušení srdce jako právě já. Skoro jako na prvním rande. To už jsem hodně dlouho neměl. Na holky jsem měl vždycky smůlu. Žádná mě nechtěla a žádná ke mně necítila něco víc. Vždycky jsem byl „jen dobrej kamarád“, kterého ale měly rády. A vždycky jsem byl rád i jen za to pouhé přátelství. Občas je to totiž lepší.

Tak se jde na věc. Předkládám lístek ke kontrole a slečna se na mě pousměje. Jo, vím, má to v popisu práce, ale stejně to potěší. Starej mládenec, jako já, se pak může ujistit, že na tom ještě není tak špatně, zoufale.

Sedám si na svoje sedadlo a už jsem plný napětí, co mě čeká. Připoutám se. Uklidňuju se. Kouknu se z okénka a ujišťuju se, že je všechno v pořádku. Ne, nejsem hysterický zoufalec, který nemůže dýchat a má špatný pocit, že je v letadle. Ještě ne.

Ale teď mi srdce poskočilo ještě víc. Taková krásná holka. Něco kolem pětadvaceti. Tmavé vlasy. Snědší pleť. Pravděpodobně menší postavy. Žádná primadona. Žádná velká modelka. Na první pohled se zdá, že by mohla být příjemná, sympatická. Nijak namyšlená. Průměrná hezká holka. Takové se mi vždycky líbily.

K mému překvapení si sedne vedle mě. Je to její místo. Troufám si tvrdit, že to odteď bude už příjemnější cestování. Teď se jen seznámit.

A teď se k tomu odhodlat. Přeci jen by bylo poněkud trapné sedět několik hodin v letadle vedle krásné holky a aspoň se zdvořilostně nepředstavit. Nebo to aspoň bývá v těch filmech. Ale leckdy to nedopadávalo dobře.

Seznámení proběhlo.

Jmenuje se Nikola. Taky jsem jednu Nikolu znal. Taky se mi líbila. A taky to s ní nedopadlo. Ke zklamání mé sestry. Nedalo se nic dělat. Stává se.

Ale tentokrát by se to mohlo povést. Vést příjemný rozhovor, působit příjemně, občas vtipně. To mi vždycky jakž takž šlo, i když to většinou ničemu nepomohlo. K tomu, aby se dva měli rádi je potřeba vzájemné porozumění, vzájemné sympatie. Bez toho to prostě nejde.

Jde se na věc. Ano, tenhle den je dnem splněných přání.