Sedím
před monitorem a přemýšlím. Je dobrým nápadem zrovna takhle začít svůj pokus o
„román na pokračování“? Ano, záleží na tom, čím začnete svoji novou knihu,
v nejlepším případě svoji prvotinu? Někteří začínají právě tím, čím sami
chtějí. Popisem postav, uvedením do děje, upoutáním čtenáře, aby nepřestával
číst, atd. (mimochodem „atd. – A tak dále“ je oblíbené slovní spojení Michala
Viewegha). A vše ještě k tomu, píšete-li svůj „román na pokračování“ na
svém blogu. Ještě k tomu blogu, který jste si založili na serveru, ze
kterého z jistých důvodů odešli renomovaní blogeři, takže je úplně skvělé,
že píšete na blogu serveru, který si zadělává na „špatnou“ pověst. Ale nechme
to bejt. To není moje věc. Já si tady píšu co chci a jiní, kterým se to nemusí
líbit, mi můžou vlízt do pr…
Ty vole! To je ale perex, co?! Snad to moji čtenářové přežijou. No, píšu tak, aby to trochu zaujalo čtenáře, což v podstatě na blozích jde, ne? Jde snad na blozích o to, abyste měli velkou čtenost, pak celkem slušnou karmu článku a vysokými čísly se prokousali k oblíbeným blogerům na serveru? Nebo ne? Jo jo, sorráč! Voni tady jsou i ti, kteří píšou jen tak z radosti, čímž si trošku procvičujou ten svůj jazyk, styl, a taky sloh, kterej je v těhle kruzích celkem vhodnej, ne?
Ty vole! Jestli mi tohle někdy výjde, tak to bude prča! Uvědomuju si, že s tou hovornou češtinou musím trochu opatrně, aby to s mými čtenáři neseklo, že?
Tak, o co tady půjde? Když chci psát „román na pokračování“, či chcete-li „blogoromán“, tak musím mít celkem dobře rozmyšleno, o čem budu psát, že? Abych tak trochu navnadil své čtenáře a četnost blogu mi stoupla a trochu se zpopularizovala, že jo?! Jenže! Pokud tady hnedka vychrlím svůj plán, tak je docela možný, že si tím podřežu větev pod zadkem(!), protože si tím jistě můžu své potencionální čtenáře zas odradit, což určitě nechci! Kdybych chtěl, tak můžu hnedka teďka skončit a do dalších článků se nepouštět! Bylo by to konec! The End! Die Ende! Finíto! Šlus!
Tak, teď je mezi náma jasno a já můžu pokračovat.
Sedím před zapnutým monitorem, párkrát se kouknu z proskleněných dveří, který vedou na balkon (verandu), odkud vidím na naši (celkem zarostlou) zahradu a přemýšlím. Pokud bych byl spisovatel v depresi, tak bych pokračoval, že přemýšlím o tom, jestli má cenu psát. Jestli má cenu psát v dnešní době. Ale, jelikož „spisovatel v depresi“ fakt nejsem (doufejme), tak budu psát optimisticky. No, ta zahrada je fakt zarostlá. Lehce by se dala přirovnat k džungli – ne jednou jsme ji i tak nazývali. Nejsme totiž rodina, která by se extra starala o kytičky a záhonky. Sorry, ale já tímhle zahrádkářem fakt nejsem. Zahrádkáři a šílenci do kytek prominou.
Při tomhle psaní průběžně projíždí netem. To víte, žiju Facebookem, protože „kdo není na Facebooku, jako by nebyl“! A já nechci bejt, právě naopak! A jakkoli! Jak jinak vzrostly útoky na Paroubka, jak jinak se zorganizovala demonstrace proti státní maturitě (jsem proti ní)? Přes Facebook. No jo no… Prostě mládež 21. století žije a komunikuje přes web. Přes Facebook, ajsko a různý další vymoženosti, který chcete!
Jo, přidám vzkaz pro případné diskutéry, kteří svými názory nešetří: Seru na vaše kecy. Na vaše urážky a různý píčoviny, který nikoho z nás nezajmaj! Jak vy na mě, tak já na vás! Oukej? Good. Thanks!!
Teď je mezi náma opravdu jasno a já doufám, že to tak zůstane.
Co dál, kurva?! Nemám slov. Pustím si nějakou muziku, která mi dodá inspiraci. Snad! Do prdele!!!
Jakej je můj styl hudby? Všechno možný i nemožný. Teda kromě dechovky, tu fakt nemusím. Dávám si něco různýho. Prostě mix. Jinak tady mám rock, pop, electro, techno, rap, hip-hop, pop-rock… Skoro všechno, na co si jen vzpomenete!
Ale teď fakt něco smysluplnýho. Něco, co fakt dává smysl a čtenáře neodradí. Sorry, ale politika tu nebude. Doufejme, i když vím, že politici dávaj nosy i tam, kam nemaj, ale tady fakt nebudou. To vám slibuju, i přesto, že co nemůžu splnit, nemám ani slibovat. Takže, víme, na čem jsme.
Už jakmile tohle píšu, jsem si vědom faktu, že je to blbost. Dokážu si živě představit ty negativní příspěvky v diskuzi, že to prostě nemá cenu. Co ale? Psát? Kdyby psát nemělo cenu, tak se může Viewegh a další zahrabat pod zem. Nebo ti, kteří dennodenně (nebo aspoň občas) sem píšou podobný věci? To by pak tyhle servery mohli smazat z webu. Nikdo by nic nepsal a nikdo by nic nečet.
Ale já mám s tímhle dobrý úmysly. Nepředstavím si, kam až to dotáhnu, ale snad neskončím někde v pekle…
Co teď? Jak skončit? Jak začít s novým? Jak navnadit čtenáře, aby si ten příští článek přečetli? Nijak. Prostě doufat. To je to jediný, co můžu dělat. Doufat, že se tenhle můj (celkem potřeštěnej) nápad chytne a bude postupem času oblíbenej. Aspoň trochu. Aspoň tak, abych se nemusel zahrabat. Zní to celkem děsně, že jo? Prosit své potencionální čtenáře, aby mě četli. Ale co! Vždyť je to skoro jedno. Můžu to tady teď skončit a příště začít vyprávět příběh dvou lidí, který to neměli v životě lehký. Jak se říká: vyprávět příběh ze života! Vždyť to je tady nejčtenější. Psát o něčem, co se může stát komukoli, a proto je to populární, čtení a dost oceňovaný karmou. Super!
Tak jo. Končím. Pro dnešek. A vy se můžete těšit na začátek nového příběhu. Snad to dopadne. Snad se to chytne. Snad se tady dostanu někam, kam bych se jinak asi nedostal. Snad.
Uvidíme…
