Slyšel jsem o jednom starém muži, který se svěřil, že ho už nebaví číst knihy, které si během svého života opatřil a těšil se, že se jim jednou bude věnovat. "K čemu mi to všechno je? Nic mě už na tomto světě nebaví." Byl z toho zaskočený, zmatený a otrávený. Nevěděl, co si má počít se svým životem. S popsanou reakcí se setkávám u seniorů poměrně často. Proč?
Moje dosavadní zkušenost mi říká, že lidský život je rozdělen na určitá údobí. V dětském věku se seznamujeme, pod vedením rodičů, se světem a přivlasňujeme si běžné životní návyky. Později se osamostaňujeme a snažíme se experimentovat: Co se stane, když udělám to nebo ono? Poznáváme svět zase z trochu jiných východisek. Pak zakládáme rodiny, snažíme se je uživit, rozvíjíme se v profesním životě. To všecho nám přináší určité vědomí důležitosti, užitečnosti a odpovědnosti. Jsme v jednom kole a těšíme se na oddech, který, tak jaksi podvědomě, přesouváme do důchodového věku.
Když se tento věk přihlásí, začneme postupně zakoušet naprosto novou zkušenost: ubývají nám síly a v návaznosti na to začneme přesouvat svoji pozornost z věcí materiálních na věci duchovní. Tedy měli bychom. Problém je v tom, že generace dnešních seniorů nemá s duchovním rozměrem života příliš velkou zkušenost a tak tápe. Proto nemůže splnit svůj poslední a vrcholný životní úkol, který ke stáří patří: připravit se na setkání s Bohem tváří v tvář. Tento úkol je nesmírně náročný. Obsahuje totiž požadavek přehlédnout celý svůj život, pocítit vděčnost za vše, co se povedlo a lítost nade vším, co bylo promarněno, poděkovat a odprosit. Protože však hodně dnešních seniorů nemá s tímto zkušenost, ocitají se v prázdnotě. Připadají si neschopní, osamělí a neužiteční. Poněvadž jsou zvyklí na to, že jejich život byl velice často poměřován právě měřítky produktivity a užitečnosti, a naše dnešní společnost je v tomto hodnocení ještě podporuje, začnou se cítit jako méněcenní. V tomto stavu jsou pak schopni požádat třeba i o eutanázii, protože nevidí smysl svého života.
Co s tím? Ideálním řešením je vnést těmto lidem do života světlo naděje v podobě Boží přítomnosti. Pomůže jim to podívat se na život, i na jejich vlastní život, z jiné strany a postupně dospět ke zklidnění. Podle mého názoru je to ta největší služba, kterou můžeme seniorům poskytnout. O této naději však dnes ztácíme povědomí nebo se o ní pod vlivem atmosféry v dnešní společnosti stydíme mluvit. Papež František na červnovém sympoziu římské diecéze řekl, že křesťané, kteří se radují, poněvadž vidí, že Bůh je náš Otec, nemohou zůstat lhostejní k dnešnímu světu, jež nás bezděky, možná nevědomky žádá o naději, která mu pomůže hledět do budoucna s větší důvěrou a klidem. Podzim života, stav, kdy člověk již ztrácí síly a začíná účtovat se životem, je dobrou příležitosti k tomuto svědectví. Není důvod stydět se za naději.
