Ptáte se jakého boje? Boje o sebepochopení člověka. Přiznám se, že když jsme na teologické fakultě probírali v rámci studia filozofie antropologii (nauku o člověku), moc velký zájem to u mne nevzbudilo. Říkal jsem si, že tyto věci jsou přece jasné. To bylo v první polovině devadesátých let. Uběhla další léta a nestačím se divit, co všechno se za tu dobu změnilo. Skutečnost, kterou jsem považoval za naprosto samozřejmou - a jistě nejen já - se stala naprosto nesamozřejmou. O jaké skutečnosti mluvím? O tom, že rodinu tvoří jeden muž a jedna žena žijící spolu v manželství a jejich děti.
K napsání tohoto článku mě vyprovokovaly zprávy o tzv. juvenilní justici. Je toho teď plný internet. V Norsku, Velké Británii a možná i někde jinde sociální úřad odebírá rodičům děti, jestliže rodiče upadnou v podezření, že se svými dětmi nezacházejí podle norem země, v níž žijí. I když podezření není potvrzeno, nebo je dokonce vyvráceno, úřad děti, které mezitím byly umístěny, každé pěkně zvlásť, do profesionální pěstounské péče, nevrátí. To vše údajně k dobru dětí. Rozum nad tím zůstává stát. Troufám si říci, že, je-li tomu skutečně tak, jde o hřích proti Bohu a zločin proti lidskosti.
Proč? Představte si, že Vás jako malé dítě, které nic moc ještě nechápe a nedokáže si spojit, najednou vezmou Vašim rodičům a dají Vás do úplně jiného prostředí. Všechny rituály a zvyky, na něž jste byli zvyklí, jsou najednou tytam a Vy si musíte zvykat na úplně diametrálně odlišné prostředí. Všechny Vaše jistoty jsou pryč. Toto přece nemůže zůstat bez následků. Takto se dá přinejmenším narušit celá jedna generace, nebo alespoň její část.
Toto ovšem není jediný způsob, jak narušit člověka a povědomí o jeho identitě. Existují další. Jsou spojeny se snahou změnit vzorce, podle nichž funguje naše společnost tím, že se zrelativizují. Tak se může prohlásit za rodinu vztah dvou nesezdaných lidí, stejnopohlavních párů či transsexuálů. Do budoucna můžeme možná počítat i s vícečetnými partnerskými rodinami. "A co je na tom zlého?" může se někdo zeptat. Vtip je v tom, že tento trend je motivován snahou postavit člověka na místo, které mu nepřísluší, na místo absolutního pána celé země, který by bez jakýchkoli omezení mohl rozhodovat o všem, o čem se mu rozhodovat zachce. Toto pokušení není nové. Poprvé ho zažili Adam a Eva (Gen 3, 5) a nedopadlo to nijak slavně. Od té doby se stále v různých obměnách opakuje a zatím z toho nikdy nic dobrého nevzešlo a vzejít nemůže.
Na rodinu je tedy soustředěn frontální útok. Důvod je jasný. Je to místo, kde lidé získávají první informace o světě a osvojují si základní návyky a vzorce chování. Podaří-li se ovládnout rodinu, podaří se ovládnout člověka i celou společnost. Rodina je klíč. Dějiny ovšem ukazují, že toto není vůbec jednoduché. Proto se nabízí jiná možnost: destrukce rodiny. Nástrojem je naprosté zmatení pojmů, takže člověk by se už ani neměl vyznat v tom, co je dobro a co zlo. Bílá se vydává za černou a černá za bílou a málokdo již dokáže rozeznat skutečnost. Kdo to snad ještě dokáže a ozve se, stejně moc nepochodí, protože jeho hlas je označen pouze za jeden z možných názorů, který zcela jistě nemůže mít obecnou platnost. Tomuto úkazu, s kterým se dnes potkáváme celkem běžně, říkáme relativizmus. Výsledkem je tzv. tekutá společnost. Tedy společnost, která nemá pevné základy, o něž by se mohla opřít a nikdo se nemůže opřít o ni. Kymácí se a přelévá z jedné strany na druhou podle toho, jak se to právě zdá nejvýhodnější.
Zásadní otázka zní: Kde se to tu všechno vzalo? Sociologové a historici by jistě dokázali podat náležitá vysvětlení. Tato vysvětlení by však popisovala pouze historicko - společenský vývoj naší západní civilizace. Mně v této chvíli jde o něco jiného. Podle mého názoru jde o exemplární nenávist vůči člověku jako takovému. Nenávist, za kterou je, obrazně řečeno, cítit síra a pekelný dým. Čím více se člověk vzdálí od Boha, tím více se přiblíží ke druhé straně. Žádná třetí možnost neexistuje. Buďto Bůh nebo ďábel - ten, který působí zmatek. "Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co má svou říši tmy v tomto světě, proti nadzemským duchům zla." (Ef 6, 12) Bitevním polem je člověk, předmětem, tedy tím, o co se bojuje, se stala rodina. Skrze ni lze totiž člověka zranit nejúčinněji.
Vypadá to, že výhledy nejsou příliš optimistické. Není to ale v dějinách poprvé. Vzorec se stále opakuje. Je to tak i v pohádkách. Už se zdá, že zlo zvítězí. V téměř poslední chvíli se ale stane něco naprosto nečekaného, co jedním rázem a naprosto nezvratně celou situaci převrátí naruby. Nežijeme v pohádce. Žijeme v reálném světě. I v tomto světě však můžeme být svědky zázraků - znamení Boží přítomnosti, moci a konečného vítězství. V celospolečenské rovině naposledy v listopadu 1989 po svatořečení Anežky Přemyslovny. Zdroj tohoto vzorce, jenž utváří lidské dějiny, můžeme najít ve smrti Ježíše Krista na kříži a v jeho zmrtvýchvstání. Ve chvíli, kdy již snad nikdo nedoufal v nějaký jeho triumf, se karta náhle, a pro mnohé nečekaně, obrací. Ježíš Kristus se stává vítězem. Nejen nad touto konkrétní chvílí, ale nad celými dějinami. Doba zmatku jednou definitivně skončí.
