Žijeme v době, kdy mluvit o poslušnosti může být velmi dráždivé. Máme rádi svobodu, kterou zaměňujeme s právem dělat si, co se nám zlíbí a jakákoli omezení vnímáme nelibě. Obecně lidská, i naše vlastní, zkušenost nám však říká, že umění poslouchat a něco si odepřít je životně důležité. I tomuto umění se ovšem musíme postupně učit. Zkušenost světců nám říká, že poslušnost se může stát zdrojem velikých milostí. Svatý Alfons Maria z Liguori hovoří o tom, že "poslušnost je jediná zeď, přes kterou ďábel nemůže", svatý František z Assisi zase mluví o svaté poslušnosti. Z toho je vidět, že světci a učitelé duchovního života poslušnost považovali za velice důležitou ctnost, která významným způsobem usměrňuje naše životy.
V posledních desetiletích jsme si v církvi zvykli hovořit o tzv. odpovědné poslušnosti. Máme tím na mysli možnost kritického zkoumání příkazů nadřízených. Vychází se z předpokladu, že každý člověk je dostatečně zralý na to, aby dokázal posoudit oprávněnost a rozumnost požadavku nadřízeného. "Jsme přece rozumní dospělí lidé, a ne děti", zní častý argument. Na dřívější praxi zkoumání poslušnosti podřízených zdánlivě nesmyslnými požadavky, jako např. sázet ředkvičky kořenem vzhůru nebo zalévat zahradu děravým vědrem, jak ji praktikovali otcové a matky pouště v prvních křesťanských staletích či někteří světci, se díváme se značným odstupem a podezřívavostí.
Dost dlouho jsem měl na věc stejný pohled. Až do doby, kdy jsem se setkal se spiritualitou a odkazem svatého Maxmiliána Maria Kolbeho. Tento polský minorita prožil většinu svého života v minulém století a zemřel za druhé světové války v koncentračním táboře Osvětim. Dobrovolně daroval svůj život výměnou za otce rodiny. Tato skutečnost se tak nějak obecně ví. Možná méně známý je již způsob života, kterým svatý Maxmilián žil, a který mu umožnil, že v rozhodující chvíli byl schopen učinit to, co učinil.
Pán Bůh skrze životní okolnosti dovedl svatého Maxmiliána Kolbeho k naprostému odevzdání se Panně Marii. Toto odevzdání se si nenechal pro sebe, ale usiloval o to, aby proniklo do celého minoritského řádu i mimo něj. V jeho pojetí šlo o obnovný proud uvnitř katolické církve. Součástí tohoto odevzdání se byla naprostá, absolutní, ba slepá poslušnost vůči představeným. Jedinou výjimkou bylo, kdyby představený nabádal k něčemu, co by byl zjevný hřích. Na této poslušnosti svatý Maxmilián lpěl a vždy ji svým následovníkům zdůrazňoval. Proč? Protože v ní viděl nejlepší možný způsob plnění Boží vůle. Jak jinak má člověk s jistotou poznat Boží vůli než z příkazů svých představených? A když se představený třeba zmýlí? Nechme to na Bohu. On má dost moci i možností k tomu, aby i omyl obrátil k prospěchu našemu a našich bližních. Naším úkolem je poslouchat, abychom nestáli v cestě Božím záměrům.
Nestát v cestě Božím záměrům. Tato myšlenka mě oslovila. Díky ní jsem si uvědomil, že tzv. "slepá poslušnost" nemusí být vůbec tak slepá, jak by se mohlo na první pohled zdát, protože z nás dělá nástroje k uskutečnění Božích záměrů ve světě, v němž žijeme. Je to ovšem velice náročná cesta, která vyžaduje určitou vyzrálost, opravdovou cílenou snahu o naprosté odevzdání se Bohu. Z poslušnosti slepé se takto může stát poslušnost odevzdání se do Boží prozřetelnosti. Je to vysoká meta, kterou si ovšem, podle mého názoru, musíme klást, máme-li se stát svatými, to znamená lidmi patřícími Bohu. Svatého Maxmiliána na této cestě doprovázela Matka Boží Panna Maria. Dovolme jí, aby doprovodila také nás. Její mateřská přítomnost se pro nás stane zdrojem obnovy našich životů.
