Jedná se o duchovní cestu představenou v knize svatého Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu O pravé mariánské úctě. V dnešní době je možná trochu hůře pochopena. Myslím však, že platí stále stejně.
Svědčí o tom i moje osobní zkušenost. Nikdy jsem nepochyboval o úloze Panny Marie v duchovním životě křesťana. Nepřikládal jsem jí však zvláštní význam.
Obrat nastal před několika lety. Neumím to vlastně ani uspokojivě vysvětlit. Najednou, bez nějakého vnějšího popudu, jsem začal být přitahován k modlitbě růžence. S touto modlitbou začal ve mně ožívat vztah k Matce Boží intenzitou, jakou jsem dříve neznal. Zároveň se ve mně začal prohlubovat vztah k Bohu a ke svatým. Začal jsem lépe chápat a prožívat některá tajemství křesťanské spirituality, především dvě, která spolu úzce souvisí: poselství svaté Faustyny Kowalské o Božím milosrdenství a úctu k symbolu Boží lásky - Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, jak nám ji zprostředkovala svatá Markéta Marie Alacoque. Stala se mi blízkou osoba svatého Maxmiliána Maria Kolbeho, který je znám především svou obětí života v koncentračním táboře Osvětim. Tato oběť však nepřišla z ničeho nic. Vyšla z jeho spirituality, která spočívá ve svěření se Panně Marii na cestě ke svatosti. Svatost záleží ve sjednocení se s Kristem. Panna Maria jako jeho matka je zcela jistě tou nejlepší průvodkyní na této cestě.
Svatý Ludvík Maria Grignion krásně vystihuje, v čem tkví podstata mariánské úcty: "Mariánská úcta spočívá v tom, že se úplně celí oddáme Panně Marii, abychom skrze ni úplně celí patřili Kristu." Oslovila mě ještě jedna jeho myšlenka: "Skrze Marii se začala spása a skrze Marii bude také dovršena." Tato myšlenka mě přivedla k následující úvaze o Mariině úloze v dějinách spásy: V posledních několika staletích můžeme být svědky narůstajícího významu mariánské úcty v životě církve. Myslím, že v současnosti graduje, i když to na první pohled nemusí být tak patrné. Může nás napadnout otázka, jak se tento narůstající význam shoduje s onou tichou dívkou z Nazareta, jak nám ji představuje Bible. Neprotiřečí si tyto dva pohledy? Nemyslím si, že by si protiřečily. Maria v Bibli opravdu mnoho nemluví, je spíše v pozadí. Bible však zachycuje pouze důležité části Mariina života, jen to, co Bůh chce, abychom o ní věděli. Každodenní život, tak jak probíhal, nezachycuje. Maria je Ježíšova matka a určitě s ním komunikovala jako každá jiná matka. Od Kristovy smrti na kříži je i naší matkou. Proto se její komunikace s námi během dějin zintenzivňuje. Představuje se nám jako ta, která nás nejbezpečněji provede všemi životními úskalími ke svému Synu, který jediný může být konečným cílem našeho života. Duch Svatý nás vede dál. Nezůstáváme stát na místě. Dějiny spásy se rozvíjejí a s nimi se rozvíjí i Mariina úloha v nich.
Mohu říci že Ježíš mě dovedl ke své Matce a ona mě zase vede zpět k Ježíši. Není to však obyčejný "koloběh", jdeme do větší hloubky. Panna Maria je tou, která k nám přivádí Boha. Kdysi dávno dala Ježíše lidstvu a tento úkol plní stále, protože je Matkou Boží i naší. Dává ho každému z nás i v dnešní době. Je to ona, která nám může svého Syna představit v plnosti. O tuto možnost, která je nám nabídnuta samotným Bohem, bychom se neměli nechat okrást. "Skrze Marii k Ježíši" směřuje k "Totus Tuus", biskupskému heslu papeže Jana Pavla II., které se stalo jeho heslem životním a přivedlo ho ke svatosti. Není sám. Toto nasměrování přivedlo ke svatosti rovněž Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu a Maxmiliána Kolbeho. Svatost není nadstandart. Je to nutnost. Můžeme se přidat.
