V březnu to bude rok co dosedl na papežský trůn argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio - papež František. Jeden z úkolů, který před ním stojí, je reforma církve. Od začátku svého působení nenechává nikoho na pochybách, že tento svůj úkol bere vážně. Myslím si však, že ve svém snažení je často nepochopen a jeho snaha o reformu je zkreslována. Řekl bych, že každý v ní vidí to, co vidět chce. Jak to tedy je z reformou papeže Františka a z reformou církve vůbec?
Církev je velice zvláštní společnost. Je zde již přes dva tisíce let a za tu dobu prošla mnohými slavnými, méně slavnými i vyloženě propadákovými obdobími. Mnozí ji už dávno odepsali. Podle běžných lidských měřítek by tu už dávno neměla být. Každá jiná instituce, založená lidmi, by dávno byla pouze předmětem historických zkoumání. Církev však v našem světě působí stále. Jak je to možné?
Každý křesťan by měl vědět, že církev v sobě zahrnuje dvě složky - lidskou, která ji táhne spíše dolů a je zdrojem jejích slabostí, které tak neradi vidíme, a které nás tak dráždí. Církev má ale též božský rozměr. Je založena Ježíšem Kristem, Bohem, který se stal člověkem, který v ní působí a je pramenem všeho dobrého, hrdinského a svatého. Tento Bůh je zdrojem její neustálé obnovy. Dějinná zkušenost církve dokazuje, že motorem její obnovy nejsou reformy uskutečněné lidským umem a důmyslem. Církev obnovují životy svatých, jak na to mnohokrát poukázal papež Benedikt XVI.
A právě touto cestou se vydal současný papež. Kdo věnuje pozornost jeho ranním promluvám při mších svatých v kapli Domu svaté Marty, při středečních generálních audiencích a jiných příležitostech, tomu musí být jasné, že po papeži teologovi přišel papež duchovní vůdce. Nemusím snad zdůrazňovat, kam nás tento papež vede. Vede nás ke Kristu prostřednictvím jeho Matky Panny Marie, a to velmi radikálně, jak to vyplývá z jeho myšlenek:
Když kráčíme bez kříže, když budujeme bez kříže a když vyznáváme nějakého Krista bez kříže, nejsme Pánovými učedníky, jsme světáky, jsme biskupy, kněžími, kardinály, papeži, ale nikoli Pánovými učedníky.
Modleme se k Panně Marii, aby nás chránila. V časech duchovního zmatku a nebezpečí je nejbezpečnější místo pod jejím pláštěm. Ona je Matkou, která chrání církev. Ona je v této době mučedníků hlavní postavou ochrany - je Matka.
Následovat Ježíše, znamená jít za Ním a s Ním z lásky, stejnou cestou. A duch světa bude tím, kdo to netoleruje a bude nám působit utrpení. Takové utrpení jaké snášel Ježíš. Prosme o tuto milost, tedy následovat Ježíše cestou, kterou nám ukázal a naučil nás jít po ní. Je krásné, že nás nikdy nenechá samotné. Nikdy! Vždycky je s námi. Křesťan následuje Ježíše z lásky, a jde-li se za Ježíšem z lásky, pak ďáblova závist dělá všechno možné. Duch tohoto světa to netoleruje, netoleruje svědectví.
Spása je toto: žít v útěše Ducha svatého, ne v útěše, kterou dává duch světa, ne, to není spása, to je hřích. Spása je v otvírání srdce, aby mohla přijít útěcha Ducha svatého, která je Spásou. Nemůžeme smlouvat trochu tady a trochu tam. Míchat si takový pěkný kompot.... Trošku Ducha svatého, a trošičku ducha světa... Ne! Buď jedno nebo druhé!
Jestliže chceme následovat Krista zblízka, nemůžeme vyhledávat pohodlný a pokojný život. Bude to život náročný, ale plný radosti.
Existuje hlubší válka, kterou máme vést všichni! Je to odhodlané a odvážné rozhodnutí vzdát se zla a jeho svodů, zvolit dobro a být připraveni osobně platit. V tom spočívá následování Krista, nesení vlastního kříže! Je to hlubinná válka proti zlu! K čemu vést tolik válek, nejsi-li schopen vést hlubinnou válku proti zlu? Je to na nic.
Možná si myslíme, každý z nás si může myslet: »A co já? Co postihne mne? Jaký bude můj kříž?«. Nevíme. Nevíme, ale přijde! Musíme prosit o milost, abychom neutekli před křížem, až přijde i se strachem! A to je pravda, přijde i strach. Následování Ježíše vede právě tudy. Přicházejí mi na mysl poslední Ježíšova slova, která řekl Petrovi na oné papežské korunovaci u Tiberiadského jezera: „Miluješ mne? Pas mé ovce. Miluješ mne? Pas mé ovce… Ta poslední slova však obsahovala: „Jiný tě přepásá a povede, kam nechceš“ (Jan 21,18). To byl příslib kříže. U kříže byla nejblíže Jeho matka, jeho maminka. Možná, že dnes, v den, kdy se k ní modlíme, bude dobré poprosit ji o milost, aby neodňala bázeň, která musí přijít, bázeň před křížem, ale aby dala milost neutéci ze strachu před křížem. Ona pod křížem stála a ví, jak blízko se má stát u kříže.
Nemohli bychom udělat křesťanství trochu lidštějším – říkají mnozí – bez kříže, bez Ježíše, bez zřeknutí se? Tak se ale staneme křesťany z cukrárny, jako krásné dorty, křesťan nemůže žít společně s duchem světa. Nemůžeme jít po cestě tohoto zesvětštění. Zesvětštění zabíjí duši! Zabíjí lidi! Zabíjí církev!
Milosrdenství je tou pravou silou, která může zachránit člověka a svět z hříchu a zla.
Je nutné bdít, protože ďábel má tuto strategii: Stal ses křesťanem, jdeš ve své víře kupředu, a já tě nechám v klidu. Avšak až si zvykneš, nejsi příliš bdělý, cítíš se jistý, tehdy se vrátím. Dnešní evangelium začíná vyhnáním zlého ducha a končí návratem ďábla. Svatý Petr říkal: je jako řvoucí lev, který obchází. A tak to vskutku je! Namítnete – Otče, vy jste trochu staromódní. Naháníte nám těmito řečmi strach…Ne, já ne! To evangelium! A nejsou to lži, ale Boží Slovo! Prosme proto Pána o milost, abychom tyto věci brali vážně. On přišel, aby bojoval za naši spásu. On nad ďáblem zvítězil. Prosím pěkně, nezačínejme si s ďáblem. Snaží se totiž vrátit do svého domu, zmocnit se nás. Nerelativizujme, bděme. A buďme stále s Ježíšem!
Jsme-li znaveni, sklíčeni, zdrceni problémy, hleďme na Marii, vnímejme její pohled, který říká našemu srdci: „Do toho, dítě, budu ti oporou!“ Matka Boží nás dobře zná. Je matkou, která dobře ví, co jsou naše radosti i naše těžkosti, naše naděje a naše zklamání. Když pociťujeme tíži svých slabostí, svých hříchů, hleďme na Marii, která říká našemu srdci: „Vstaň, jdi k mému Synu Ježíši, v Něm dojdeš přijetí, milosrdenství i nové síly pro pokračování v cestě.
Když se nemodlíš, vždy zamykáš dveře. Klíč, který otevírá dveře k víře, je modlitba.
Panna Maria je vzor, od něhož se křesťan učí víře, lásce a celoživotnímu spojení s Kristem.
Ježíš se ponechal své rány, abychom tak mohli vnímat jeho milosrdenství. To je naše síla i naše naděje.
Dnes se má za to, že musíme být jako všichni, musíme být více normální jako to dělají všichni. A potom se dějiny opakují: rozsudky smrti, lidské oběti. Vy si snad myslíte, že dnes se nepřinášejí lidské oběti? Přinášejí a je jich mnoho, mnoho! A existují zákony, které to podporují. Utěšuje nás však, že před touto cestou, kterou jde duch světa, vládce tohoto světa, před cestou nevěrnosti vždycky zůstává Pán, který nemůže zapřít sám sebe, Věrný. On nás stále čeká, má nás rád a odpouští nám, když litujeme nějakého kroku či krůčku v tomto duchu zesvětštění a jdeme za Ním, věrným Bohem, který jde před Svým lidem, jenž je nevěrný.
Život na tomto světě je nám dán jako příprava dalšího života žitého s nebeským Otcem. A vede k tomu bezpečná cesta: dobrá příprava na smrt přebýváním v blízkosti Boha. Toto je jisté: na smrt se připravuji tím, že jsem blízko Ježíše. A jak je možné být nablízku Ježíši? Modlitbou, svátostmi a také praktikováním činorodé lásky. Pamatujme, že On je v těch nejslabších a nejpotřebnějších. Bezpečnou cestou je proto obnova cítění křesťanské lásky a bratrského dělení, péče o tělesné a duchovní rány našeho bližního. Solidarita ve snášení bolesti a dodávání naděje je předpokladem a podmínkou, abychom jako úděl mohli přijmout království připravené pro nás. Kdo praktikuje milosrdenství, nebojí se smrti. Dobře si to promyslete.
Mnozí z nás si na přijetí svátosti křtu vůbec nepamatují, což je samozřejmé, pokud jsme byli pokřtěni hned po narození. Již dvakrát či třikrát jsem se tady na náměstí ptal: Kdo z vás si vzpomíná na datum svého křtu, ať zvedne ruku! Je důležité znát den, ve kterém jsme byli ponořeni do onoho proudu Ježíšovy spásy. A dovolím si dát vám jednu radu. A spíše než radu, tak takový úkol na dnešek. Zjistěte si dnes doma datum svého křtu, abyste věděli, na kdy tento tak krásný den připadl. Znát datum svého křtu, znamená znát šťastné datum. Jeho neznalostí riskujeme ztrátu paměti toho, co pro nás učinil Pán, paměti daru, kterého se nám dostalo. V takovém případě bychom křest začali považovat jenom za událost, ke které došlo v minulosti - a to nikoli z naší vůle, ale z vůle našich rodičů - takže by neměla žádný dopad na naši přítomnost. Musíme probudit paměť svého křtu. Jsme povoláni žít svůj křest každý den jako aktuální skutečnost svého života. Následujeme-li Ježíše a zůstáváme-li v církvi i přes svá omezení, křehkosti a svoje hříchy, pak je tomu tak díky této svátosti, která nás učinila novým stvořením a kterou jsme byli oblečeni v Krista. Mocí křtu jsme totiž byli po osvobození od prvotního hříchu začleněni do Ježíšova vztahu s Bohem Otcem a stali se nositeli nové naděje, protože křest nám dává novou naději, naději, že jdeme celý život cestou spásy. Nic a nikdo nemůže tuto naději udusit, protože naděje neklame. Pamatujte, že naděje v Pána nikdy neklame. Díky křtu jsme schopni odpustit a mít rádi toho, kdo nás uráží a působí nám zlo, a dokážeme rozpoznat v posledních a chudých tvář Pána, který nás navštěvuje a stává se naším bližním. Křest nám pomáhá rozpoznat Ježíšovu tvář ve tváři strádajících a trpících lidí, v našich bližních. To všechno je možné díky síle křtu!
Tyto, a další myšlenky Svatého otce, považuji za velmi silné. Ukazují nám cestu, kterou se musíme vydat, chceme-li, aby náš život neskončil fiaskem. Je to cesta obnovy srdce, k níž jsme povoláni všichni. Teprve tehdy až se vydáme cestou přetváření svých vlastních srdcí podle Srdce Ježíše Krista, vydáme se cestou ke svatosti (tj. k plnému náležení Bohu). Pouze takto se stane síla evangelia plně zřejmou. To je jádrem každé reformy církve. Je to i jádro reformy papeže Františka.
