Přirozenost a přirozený zákon

V tomto článku bych se rád věnoval jednomu odbornějšímu tématu. Jde o přirozenost a přirozený zákon. Tato problematika, ač to možná není na první pohled patrné, má nemalý vliv na naše pojetí světa. Skrývá se za ní otázka: Může člověk uskutečňovat všechno, co si usmyslí, nebo jsou jeho konání položeny hranice?

Nejprve bych rád upozornil na to, že pojem přirozenost se dnes používá v mnohem širších významech, než je jeho původní filozoficko – teologický smysl, o němž nyní bude řeč. Jestliže mám nějakým způsobem vysvětlit tento pojem, začnu tím, že křesťanství vidí veškeré jsoucno jako stvořené Bohem. Toto stvoření je tzv. stupňovité. Existuje neživá hmota (hlína, kamení), existují rostliny, existují živočichové. Každá z těchto skupin se nějak „chová“, má nějaký svůj vlastní obvyklý způsob fungování, který odpovídá jejímu bytí. Můžeme říci, že každá z těchto skupin má svou přirozenost. Svůj způsob bytí, tedy přirozenost, mají také jednotlivé druhy uvnitř těchto skupin. Nemusím snad nijak zvlášť dokazovat, že např. motýl „je“ nějak jinak než třeba kočka.

Ve stvoření je nejvýše postaven člověk. Bůh stvořil člověka a svěřil mu správu země. Dá se říci, že všechno, co Bůh stvořil, stvořil kvůli člověku a pro člověka. V souladu s tímto záměrem má člověk způsob bytí, který odpovídá jeho úkolu. Podstatnou věcí, která odlišuje člověka od ostatního stvoření, je jeho schopnost rozumového poznání, které vychází ze smyslového vnímání a možnosti abstrakcí docházet k intelektuálním pojmům (na rozdíl od andělů, kteří mají poznání vlité, což odpovídá zase jejich přirozenosti).

Díky schopnosti rozumového poznání má člověk možnost rozpoznat normy, které mu ukazují cestu ke zdařilému životu – tzv. přirozený zákon. Podle sv. Tomáše Akvinského jde o poznání, jímž je člověk veden k tomu, aby se ve svém jednání choval podle své přirozenosti (tedy podle svého způsobu bytí), ať jde o jednání, které mu náleží podle jeho rodu (tj. pokud je živočich) jako je plodit, jíst apod., nebo podle druhu (tj. pokud je živočich rozumný), jako je např. usuzovat. Toto poznání se děje tzv. všeobecně praktickým rozumem, který je zaměřen na poznávání obecně platných norem, na rozdíl od konkrétně praktického rozumu, kterým hodnotíme, jak jednat v aktuální situaci. Konkrétně praktický rozum je vlastně svědomí.

Je to docela složitá, ale logická, filozofie, kterou si však křesťané nevymysleli, ale převzali ji z řeckého antického světa. Jejími autory jsou známí filozofové Sokrates, Platón a Aristoteles. Na jejich dílo navázali především sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský. Podle názoru křesťanských filozofů a teologů neudělali tito antičtí myslitelé nic jiného, než že objevili zákonitosti vložené Bohem do světa. Svatý Pavel píše, že lidé budou souzeni podle zákona, který mají vložen ve svých srdcích (Řím 2, 14 – 15).

Pro úplnost je ještě nutné zmínit se o tom, že hříchem prvních lidí byla lidská přirozenost porušena (nikoliv však úplně zničena). Proto poznávání přirozeného zákona je postupné a ne bez obtíží. Přirozenost a přirozený zákon si nevytvořilo samo stvoření, ale Bůh. Přirozenost věcí samých závisí na Bohu. Od něho rovněž pochází zákon mravnosti. Příležitost lépe tento zákon poznat máme díky biblickému Zjevení.

I když se to dnes snad nezdá, přirozený zákon má zásadní dopad na život lidské společnosti. Bez tohoto zákona by např. nebylo možné odsoudit válečné zločince v Norimberku. Také v současnosti nám může být vodítkem při základním rozlišování toho, co nám prospívá nebo škodí.