V dnešní době máme tendenci představovat si život s Bohem příliš jednoduše a lacině. Při pohledu do evangelia však zjistíme, že Kristus na své následovníky vznáší určité požadavky. Tím nás nutí dát všemu v životě správné místo.
Ježíš si jednou zavolal větší množství lidí společně s jeho učedníky a řekl jim důležitá pravidla pro ty, kteří by ho chtěli následovat.
Nejdůležitější pravidlo pro Ježíšovy následovníky je ochota snášet nepříjemné věci. Říkáme tomu sebezápor a Kristus to vyjádřil příměrem kříže. Máme na sebe brát každý den svůj kříž, kterým jsou právě ty těžké a nepříjemné věci, které nás každý den potkávají.
Je to poměrně moudrá zásada, i když se to na první pohled nemusí zdát. Jde o to, že každý den se potkáváme s něčím nepříjemným. To nepříjemné má různé podoby a je pouze na nás, jak se k tomu postavíme. Jestliže budeme naštvaní a budeme nadávat, stejně nic nepořídíme. Jen si zkazíme určité chvíle našeho života. Když ale své utrpení spojíme s Kristovým, lépe se nám bude snášet a ještě budeme něco moci udělat pro sebe i pro druhé. Utrpení, které spojujeme s Ježíšovým utrpením se totiž zapojuje do jeho díla záchrany.
Ježíš zdůvodňuje tento svůj požadavek tak, že kdo se snaží zachránit si vlastní život, nakonec o něho přijde, a kdo se naopak nebojí svůj život ztratit, ten si ho zachrání. Myslí tím rozdíl mezi životem, který žijeme zde a životem věčným.
O ten věčný život můžeme přijít třeba tak, že se budeme příliš soustředit na ten život, který žijeme zde. A zachránit si ho můžeme ve chvíli, kdy tento život budeme žít jako určitý prostředek nebo nástroj, který nám má pomoci k tomu věčnému životu. Každému z těchto dvou životů musíme přisuzovat takovou důležitost, která mu skutečně náleží.
Nakonec nás ještě Kristus upozorňuje, že se nemáme stydět za něho ani za to, co říká, nebo, až přijde, se bude on stydět za nás.
