Papež František virtuální a reálný

Sleduji to už delší dobu: Máme dva papeže Františky. Jednoho bouřliváka a revolucionáře, který boří celou katolickou nauku i tradici, druhého duchovního vůdce, který se snaží přivést nás k Ježíši Kristu. Který je ale ten pravý?

Tento článek píši na popud jednoho mého přítele, který mi poslal údajná vyjádření současného papeže, kterými šokoval všechny okolo stojící. Přítel se mě ptal, zda ta slova mohl skutečně papež říci. Dal jsem si trochu práci a začal jsem hledat. Našel jsem následující článek se stejným názvem i fotografií, která byla v příloze emailu, který mi přítel zaslal (na stránkách onoho diskusního fóra ta fotografie není). Nic dalšího jsem již nenašel. Udělal jsem tedy následující závěr: Ono "prorocké vyhlášení" je docela obyčejný plagiát. Mimo jiné i proto, že má lednové datum. Kdyby něco takového papež skutečně řekl, už by toho byly jistě plné všechny noviny a zpravodajské servery.

Nejsem žádný detektiv, tak jestli mně něco uniklo, omlouvám se. Ale nejde ani tak o právě popsaný případ. Již delší dobu sleduji, že jde o jakýsi trend. Nejsem sám, kdo na to upozorňuje. Současný papež jistě není první, koho postihlo takovéto "rozdvojení osobnosti". Již jeho předchůdce Benedikt XVI. hovořil o Druhém vatikánském koncilu jako o dvou koncilech. Jedním byl tzv. koncil Otců, tedy skutečný koncil, o němž se dnes můžeme něco dozvědět z jeho dokumentů. Druhým byl tzv. koncil médií. Jde o způsob, jakým koncil prezentovala, a dodnes prezentují, některá média. Tyto dva koncily jsou opravdu hodně rozdílné. Podle Benedikta byl koncil Otců koncilem jeho účastníků, koncilem víry. Média spíše sledovala koncil jako politické kolbiště názorových proudů uvnitř církve.

Tento trend pokračuje. Plně jsem si to uvědomil při mediální prezentaci dvou posledních papežů: Benedikta a Františka. Zatímco dnešní emeritní papež byl médii představován jako téměř ultrakonzervativní, zapšklý, starý muž, který lpí na církevních dogmatech, jež jsou překážkou v dialogu církve s dnešním svobodným světem, Františka prezentují jako usměvavého, otevřeného a vstřícného člověka, který by rád změnil nauku církve tak, aby vyhovovala nenáročným požadavkům lidí dnešního světa. Nic přitom není vzdálenějšího pravdě. Papež Benedikt byl teolog. Dovolím si tvrdit, že jeden z největších v dnešní době. Během svého pontifikátu jasně charakterizoval katolickou teologii. František je duchovní vůdce. Jeho pravidelné promluvy v kapli Domu svaté Marty ukazují směr ke Kristu. Tyto promluvy jsou jednoduché, ale nikoli zjednodušující. Zračí se v nich veškerá obtížnost cesty, přesně tak, jak to známe ze spisů církevních otců, učitelů církve i mnoha dalších světců. V tomto mi velmi připomíná Jana Pavla II., papeže, kterého již ctíme jako svatého.

Myslím si, že je škoda tohoto nesourodého vnímání koncilu i působení posledních papežů. Díky němu nám mohou uniknout podstatné prvky jejich poselství, které je tak důležité. Každý papež je jiný a též jeho poselství je jiné. Církev jsme si rozdělili na dva proudy: konzervativní a liberální. A do těchto dvou proudů se snažíme vměstnat sebe samé, kněze, biskupy i papeže. Tak jsme sami sebe chytili do pasti, protože připustíme-li, že máme v církvi dvě, do sebe stále narážející, skupiny, na které se díváme s většími či menšími sympatiemi, ale v podstatě je považujeme za rovnocenné, jak poznáme, která z nich je prostřednicí Božího poselství?

Proto je na čase vrátit se k původní biblické praxi církve, která říká, že Kristus do čela apoštolů postavil Petra, a ten je zárukou jejího bezchybného směřování k Bohu. Z historických důvodů jsou jeho nástupci biskupové města Říma, kteří stojí v čele biskupů celého světa. Biskupský sbor v jednotě s papežem je zárukou ortodoxie (pravověrnosti). Papež není ani konzervativní, ani liberální, ani progresívní. Je pravověrný, protože má klíče od nebeského království (Mt 16, 19). Na něm postavil Kristus svoji církev (Mt 16, 18). Bezbochyby to můžeme považovat za odvážný krok. Nicméně Kristus si tento přepych dovolit může.

Jsme u cíle. Pokud je papež tak důležitý. Pokud je tak důležité to, co říká, pak se vůbec nedivím snaze způsobit zmatek ohledně jeho osoby a jeho poselství. Ďábel je ten, kdo působí zmatek. To je význam tohoto slova. Stále platí, že obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil (1 Petr 5, 8). Nenechme se proto napálit a věnujme pozornost Františkovu skutečnému poselství. V dnešní době internetu si ho můžeme poměrně snadno najít, máme-li zájem.