Vztah mezi člověkem a Bohem je skutečnost, která zaujímá pozornost lidí od začátku dějin. Rád bych se tomuto tématu věnoval z křesťanského hlediska.
Zkušenost ukazuje, že existují dva základní druhy křesťanů a s nimi i dva základní modely křesťanského života. Tyto dva modely a způsoby prožívání křesťanství, dva křesťanské životní styly si můžeme přiblížit v následujícím příběhu:
Byla jedna mladá dívka, která chtěla být vzornou manželkou a proto se rozhodla, že se vdá. Nebyla nijak zvlášť zamilovaná, ale požádal ji o ruku jeden poměrně hezký mladý muž, a tak se za něho provdala. Její muž chtěl mít vzornou ženu a měl i představu, jak má taková vzorná manželka vypadat. Sestavil jí k tomu dokonce i jakýsi denní řád, který byl dost podrobný. Ráno měla vstávat v určený čas, nachystat snídani, potom vzbudit manžela, při odchodu do práce ho měla políbit, před svým odchodem z práce zavolat jestli něco nepotřebuje atd. Tak to šlo několik let. Ale po nějaké době muž zemřel a naše vzorná manželka si s odstupem času začínala uvědomovat, že vlastně nebyla nikdy moc šťastná. Přesto se však vdala podruhé, protože se zamilovala. Její druhý muž ji měl rád také, a tak spolu vytvořili celkem šťastný pár. Jednou žena našla ve skříni řád, který jí napsal její první manžel. Udělalo se jí trochu mdlo, když si na ty doby vzpomněla, ale přesto do něj nahlédla a byla překvapená. Všechno, co tam stálo napsané, dělala i nyní aniž si to uvědomovala nebo na to myslila. Úplně automaticky. Dělala to naprosto spontánně, poněvadž to dělala z lásky.
Tento příběh můžeme brát jako jakési podobenství našeho vztahu k Bohu. V prvním případě jde o vztah na základě Zákona, kdy nám schází dospělý, živý vztah k Bohu, a proto křesťanství chápeme pouze jako soubor předpisů. Křesťanský život máme zredukovaný na plnění přikázání, aby Bůh byl spokojen a my měli pokoj. Takto se nám ale život stane břemenem a my zjistíme, že nejsme šťastni, a začneme se ptát co z takového života máme. To však je už jen krůček k tomu, abychom svoji víru odložili, jako se odkládají obnošené šaty, nebo šaty, z nichž jsme vyrostli.
Tomuto pojetí života však odporuje příslib v biblické knize proroka Nehemiáše: "Radost z Hospodina je vaše síla" (Neh 8, 10). K tomu, aby taková radost mohla nastat, musí být splněn jeden předpoklad: setkání - setkání člověka s jeho Bohem.
V Bibli máme zaznamenány četné příběhy, které vypravějí o tom, jak se lidé setkali s Bohem, a jak to ovlivnilo jejich život. Za všechny si připomeňme Mojžíšův příběh (Ex 3, 1 - 22), příběhy praotců židovské a křesťanské víry Abraháma (Gen 12, 1 - 5) a Jákoba (Gen 28, 10 - 15) nebo příběh proroka Izajáše (Iz 6, 1 - 8). Nejde však pouze o biblické postavy. Je dobré připomenout též příběhy světců: Ignáce z Loyoly, jehož zranění v bitvě přivedlo blíž k Bohu, Kláru z Assisi, kterou ovlivnilo setkání se svatým Františkem či Antonína Poustevníka, který uslyšel slova evangelia o rozdání majetku. Také v současnosti k nám Pán promlouvá, setkává se s námi a zve nás na naši osobní cestu. O tom svědčí životy lidí, které bychom mohli označit za naše současníky: Rogera Schutze, Matky Terezy z Kalkaty, Jeana Vaniera, Henriho Nouwena nebo Kláry Lubichové.
Všechna tato setkání jsou jen začátkem namáhavé cesty, na jejímž konci je svoboda v zaslíbené zemi. Tato svoboda však není zadarmo. Za jakýsi prototyp této cesty můžeme považovat putování izraelského národa z Egypta do kanaánské země. Museli se velmi bolestně učit, že cesta ke svobodě není lehká a ani s námi to nebude jiné. Také my se budeme muset zbavovat různých návyků, které k nám přirostly jako houby ke stromu, a to může bolet.
Máme-li se na tuto cestu vydat, musíme mít motivaci v podobě poznání Boží lásky. Jedině tak totiž budeme moci dojít k přesvědčení, že Desatero i jiné normy, jež nám Pán dává, nejsou k omezování naší svobody, ale mají nás chránit a pomáhat nám v orientaci při naší cestě životem.
V žalmu 146 stojí, že Hospodin je ten, kdo nám projevuje svoji lásku tím, že hladovým dává chléb, osvobozuje vězně a slepým otevírá oči. Jak to dělá? Chce to dělat skrze každého z nás, jestliže mu to dovolíme. To je zvláštnost člověka, že se může stát kanálem Boží lásky pro druhé, a druzí zase pro něj. Takto se můžeme dozvědět a být si jisti, že každý z nás je milovaný Bohem, a že se o něho můžeme opřít.
Jestliže si to chceme ověřit, stačí vzít do rukou Bibli. Je to jeden veliký příběh o tom, jak Bůh sestupuje v dějinách lidstva k člověku a dává se mu poznat. Toto sestupování má svůj počátek i vrchol. Tímto vrcholem je Boží vtělení, které si zanedlouho připomeneme. Bůh se nám dal úplně poznat tím, že přišel v osobě Ježíše z Nazareta. On je důkazem, že každý člověk jednotlivě je chtěn a milován Bohem, protože kvůli každému z nás Ježíš přišel na svět. Tímto Bůh podal dostatečný důkaz, jak velmi člověka miluje, a že mu záleží na štěstí každého z nás. Vzpomeňme na to až budeme stát o letošních Vánocích u jesliček. Takto se nám odkryje pravý smysl Vánoc.
