V nedávné době jsme mohli sledovat průběh mimořádné biskupské synody o rodině. Pozornost mnoha médií i samotných křesťanů se zaměřila na jedno téma, o kterém se na synodě také hovořilo: rozvedení a znovusezdaní katolíci a jejich přistupování ke svátostem. K tomuto tématu bych chtěl nyní přispět několika myšlenkami.
Začnu tím, že pro rodinu je konstitutivní to, co máme v kalhotách a sukních, tedy sex. Sex ovšem není něco ponižujícího, i když to tak mnozí mohou vnímat. Sex je posvátný, protože má božský původ. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Bůh je tedy ten, kdo dává sexualitě řád a určuje pravidla jejího užívání. Jestliže Boha vyloučíme ze svého života, život ztratí smysl. Jestliže vyloučíme Boha z naší sexuality, zbavíme ji důstojnosti. Pohlavní styk jako způsob předávání života je určen do manželství. Jde totiž o spolupráci na Božím díle stvoření. Jako člověk je Božím obrazem, tak rodina je obrazem Nejsvětější Trojice. Vzájemnou láskou mezi Otcem a Synem vzniká Duch Svatý. Vzájemnou láskou muže a ženy vzniká nový člověk. Tento zázrak života se může dít pouze v lásce projevované manželskou věrností. Vzorem této věrnosti je věrnost Boha.
Proto je manželství nerozlučitelné. Tuto nerozlučitelnost ustanovil Ježíš Kristus, který se přitom odvolal na původní Boží záměr, který zatemnil hřích a tvrdost našich srdcí (Mt 19, 8). Člověk není oprávněn rozhodovat o tom, zda se manželé mohou nebo nemohou rozvádět. Skutečnost, že se tak dnes děje celkem běžně, je jedním z výsledků odstranění Boha z našeho života. Je to zásah do Božích práv. Jestliže se muž a žena stávají uzavřením sňatku jedním tělem (Mt 19, 5), je rozvod dosti surovým roztržením tohoto těla a to se vším, co je na něj navázáno. Zmínka o smilstvu, která se v evangeliu sv. Matouše vyskytuje (Mt 19, 9; 5, 32), má specifický význam. U Židů, kteří v Ježíšově době žili mimo Palestinu, se stalo běžným zvykem, že se ženili s pohanskými ženami. Tuto praxi palestinští Židé neschvalovali a takováto manželství považovali za smilstvo. Ježíš jim zde dává za pravdu. Protože Matoušovo evangelium je původně adresováno židokřesťanům, zmiňuje i tento problém. Evangelium svatého Marka (Mk 10, 2 - 12), které je adresováno křesťanům, kteří byli původně pohané, se o této problematice nezmiňuje, protože v daném prostředí by zmínka o ní neměla žádný význam.
Co ovšem dělat s tvrdostí našich srdcí, která je v dnešní době tak markantní? Svědčí o ní množství rozvodů, rozbitých vztahů a rodin, těch rozervaných těl, nad nimiž se dnes již málokdo pozastavuje a které považujeme za naprosto běžnou samozřejmost a dokonce za právo. Rozervaná těla našich rodin však ničí člověka jako takového, církev i celou společnost. Proto je důležité, aby se biskupská synoda zabývala také situací manželů, kteří se rozvedli a uzavřeli nová manželství. Mohou nebo nemohou tito lidé přistupovat ke svátostem? Ježíš hovoří jasně: "Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství." (Mk 10, 11 - 12) Toto jsou závažná slova, která nelze brát na lehkou váhu. Člověk, který se nachází ve stavu těžkého hříchu, nemůže z důvodů vlastní bezpečnosti přijímat svátosti. Ublížilo by mu to. (1 Kor 11, 27 - 30) Diskutabilní je rovněž názor, že když někdo rozvod nezavinil, mohl by se znovu oženit. Ježíš nerozlišuje vinu: "Kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží." (Mt 5,32) Důvodem je právě jednota manželů, která vzniká přijetím svátosti manželství a dovršuje se jejich tělesným spojením. Určitý návod jak danou situaci řešit naznačuje 52. článek postsynodálního dokumentu Relatio synodi, který navrhuje rozlišovat mezi objektivní situací hříchu a různými zmírňujícími okolnostmi, jak o nich hovoří paragraf 1735 Katechismu katolické církve. Je-li však vůbec možné tento paragraf na danou záležitost uplatnit, bude teprve předmětem rozlišování.
Třebaže se určitá možnost řešení situace rozvedených a znovusezdaných katolíků ohledně jejich přistupování ke svátostem rýsuje, nikdy to nebude moci být řešení tzv. paušální. Vždy bude muset takovémuto rozhodnutí předcházet pečlivé zkoumání morální způsobilosti a příčetnosti zainteresovaných. Každé manželství je ve svém principu nerozlučitelné a ideálem není řešení havárií, nýbrž prevence. Tu vidím v obnově duchovního života a s tím spojeným pohledem na manželství, jež nabízí Teologie těla svatého Jana Pavla II. Jsem přesvědčen o tom, že tato teologie představuje opravdový Boží dar pro dnešní dobu. Je to pohled na člověka v celé jeho šíři. Vydáme-li se touto cestou, otevře se před námi netušený prostor pro prožívání křesťanské spirituality těla i vlastní sexuality, která je důležitá pro pochopení lidské důstojnosti vycházející z Božího záměru stvořit člověka jako obraz sebe sama, jako svůj chrám a příbytek. Zanedbat tuto příležitost by byla veliká chyba. Jsem přesvědčen o tom, že Teologie těla nám byla dána proto, aby nám ukázala směr ze součané krize identity člověka, jehož součástí je rovněž krize manželství. Člověk musí znovu objevit kým je, a tím i svoji vlastní hodnotu.
