Papež Benedikt XVI. hovořil o tom, že současná zaměřenost na tento svět a ztráta schopnosti k trvalým závazkům je důsledkem ztráty víry. Současný papež František přišel v této souvislosti s termínem kultura dočasnosti...
Svatý otec tento pojem použil ve svých vícerých promluvách. Mluvil o tom, že v současnosti nejsme schopni zavázat se k něčemu trvale, dotáhnout něco do konce. Uvedl příklad jistého uchazeče o vstup do kněžského semináře, který přišel za svým biskupem s tím, že by se chtěl stát knězem na deset let. Podobné to je i u snoubenců. Pokud dva lidé chtějí uzavřít manželství, velice často se stává, že mají následující představu: Máme se rádi, tak spolu uzavřeme manželství. Budeme spolu žít, dokud naše láska bude trvat. Až se přestaneme mít rádi, rozejdeme se (Vzepřete se kultuře dočasnosti, Fascinace dočasností, Z odpovědí na otázky snoubenců při setkání o svátku sv. Valentina). Máme strach z definitivních rozhodnutí, konstatuje papež.
Co však je příčinou tohoto strachu? A proč ho neznaly předchozí generace? Z naší společnosti se vytrácí víra, napovídá Benedikt XVI. Odevzdání se navždy v manželství, kněžství nebo řeholním životě je věc natolik vážná a náročná, že nenacházíme-li oporu mimo sebe, jsme-li ponecháni sami sobě, dříve nebo později ztratíme odvahu k jakémukoliv rozhodnutí, které bychom nemohli později odvolat. Začínáme mít hrůzu z nekonečna, z čehokoli, co by mohlo trvat navždy. Jsme zabydleni v tomto světě, v němž všechno trvá jen určitý čas. Neumíme si už představit věčnost a ani o ni možná nestojíme.
Tento strach se ovšem dá léčit. Jediným lékem je svěřit svůj život Pánu Ježíši a ze svého života udělat duchovní pouť, při níž krůček po krůčku budeme postupovat na cestě k zralosti ve víře.
Kultura dočasnosti s sebou nese ještě jednu potíž: ztrátu motivace k vedení úspěšného života. Úspěšného ne podle představ světa, ale podle návodu Evangelia. Abychom podle tohoto návodu mohli začít žít, museli bychom se podívat za hranice světa, v němž žijeme a pochopit, že tento svět má svůj počátek a jednou přijde i jeho konec. Tento svět má svoji hodnotu, jenž spočívá právě v jeho dočasnosti. Naše chyba je v tom, že tuto dočasnost zaměňujeme za něco trvalého. Svět, ve kterém žijeme, všechno to, co je nám tak důvěrně známé, může skončit pro nás velice rychle. Ve smrti bude dočasnost proměněna v trvalost - věčnost. Vtip je v tom, že život, který žijeme zde dočasně, budeme žít po naší proměně trvale. Dobře to vystihuje myšlenka osvětimského mučedníka svatého Maxmiliána Maria Kolbeho: "Snaž se dosáhnout co nejvyššího stupně dokonalosti, protože tak, jak umřeš, zůstaneš po celou věčnost." To je nejvlastnější důvod, proč bychom neměli podlehnout kultuře dočasnosti. Je to past.
Nacházíme se na začátku postní doby. Je to příležitost zamyslet se nad stavem našeho života, nad stavem naší víry, kam směřujeme a komu svěřujeme svůj život. Připomenout nám to mohou slova kněze při udělování popelce v liturgii Popeleční středy, kterou postní doba začíná: "Pamatuj člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš", proto "se obrať a věř evangeliu". Jenom toto tě může zachránit.
