V těchto dnech odstoupil edinburský arcibiskup kardinál Keith O'Brien kvůli nevhodnému sexuálnímu chování. Je to další z mnoha případů, které v posledních letech vyšly najevo. Co ale vlastně vychází najevo?
Po pontifikátu Benedikta XVI. již není žádným tajemstvím, že ne vše, co se v církvi odehrálo po II. vatikánském koncilu, nikoli jeho vinou, bylo v pořádku. Týká se to i kněžství. Někteří kněží z pokoncilní generace si nedokázali uhájit svoji identitu. Obecně bylo velké nadšení z toho, že se církev otevřela světu. V rámci tohoto nadšení se šlo dále než, jak se nyní ukazuje, bylo zdravé. Kněží na sebe brali různé společenské role. Zaměnili svoje kněžské povolání za profese sociálních pracovníků, poradců a psychologů. Obraz kněze jako toho, kdo stojí na místě Ježíše Krista a zpřítomňuje jeho oběť na Kalvárii se pomalu vytrácel. Rovněž věřící přestali kněze takto chápat. Teď, po letech, přišla doba zúčtování. A není to nic příjemného ani povzbudivého. Poučením rovněž může být skutečnost, že svět, kterému jsme se chtěli takto přiblížit, se od nás instinktivně odvrací. Oprávněně. Takové kněžství a takovou církev nepotřebuje.
Jak z toho ven? Jedním z kroků je studium a uvádění do praxe autentických textů II. vatikánského koncilu, nikoli pouze "jejich ducha". Jako další důležitý krok vidím návrat k asketickým zásadám klasiků duchovního života, jakými byli např. sv. Ignác z Loyoly, sv. Alfons Maria z Liguori, sv. Jan Maria Vianney nebo sv. František Sáleský. Jejich myšlenky nebudou přínosné pouze pro kněze, ale zcela jistě pro všechny křesťany. Třetí věcí, kterou bych rád podtrhl, je návrat k vnějším znakům kněžského stavu. Kněz by neměl chodit v kravatě, ale v kněžské košili s kolárkem, popřípadě v klerice. Řeholníci pak ve svém řeholním hábitu. Jsme lidé, potřebujeme projevit svoji identitu také navenek. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli těm okolo - jako svědectví.
Nic na tomto světě netrvá věčně. Ani krize církve a kněžství. Dějiny církve nás poučují o tom, že období pádů se střídají s obdobími vzmachu. Dovolím si tvrdit, že v jednom takovém přechodu se nacházíme. Svědčí o tom příspěvek bývalého předsedy Papežského výboru historických věd kardinála Waltera Brandmüllera pro prosincové číslo německého měsíčníku PUR, jehož český překlad zveřejnila česká sekce Rádia Vatikán. Dává naději do budoucnosti.
