I když se to nezdá, je v dnešní době velice populární slogan "Ježíš ano, církev ne". Moc ho nevyslovujeme, zato o to urputněji podle něj žijeme. Umožňuje nám totiž utvářet si Ježíše podle našich představ. Jak je to ve skutečnosti?
Ve skutečnosti nebýt církve, tak ani pořádně nevíme, že vůbec nějaký Ježíš žil. Mimokřesťanské prameny jsou totiž na informace o jeho životě velmi skoupé a v podstatě se z nich nedá vyvodit nic, co o jeho životě víme z evangelií, která vznikala výhradně v prostředí prvotní církve během 1. století. Ježíš Kristus je tak s církví spojen víc, než by komu mohlo být milé, ale rovněž církev je přímo bytostně spojena s ním.
Slovo církev pochází z řeckého Kyriaké ekklésia, což se dá přeložit jako Pánovo společenství nebo též shromáždění. Takto první křesťané nazývali sami sebe. Ze slova kyriaké se vyformovalo, zřejmě přes germánské jazyky, slovo církev. Druhé slovo ekklésia v antické společnosti původně znamenalo veřejné shromáždění lidu. Bylo svoláváno, když se mělo rozhodovat o důležitých záležitostech týkajících se života dané obce.
Církev se zrodila ve večeřadle při Poslední večeři a na kříži. Vychází tedy z Ježíšovy oběti na kříži zpřítomněné v eucharistii, a je s ní proto podstatně spojena. Na veřejnost vyšla o letnicích při seslání Ducha Svatého. Má hierarchické uspořádání. Slovo hierarchický pochází z řeckého hieros arché, což znamená svatý nebo posvátný původ. Tímto posvátným původem, či možná spíše původcem nemůže být nikdo jiný než Bůh. Ten církev postavil na společenství Dvanácti apoštolů, lidí, kteří měli své přednosti i nedostatky, jak nám je líčí evangelia. Do čela tohoto společenství postavil Kristus Šimona, kterého nazval Petr a svěřil mu zvláštní pravomoci. Mezi tyto pravomoci patří odpouštět hříchy a rozhodovat Božím jménem. Stejné pravomoci propůjčil i ostatním apoštolům. Nástupci apoštolů jsou biskupové v čele s biskupem města Říma, který je nástupcem sv. Petra.
Z uvedeného vyplývá, že původ církve není lidský, ale božský. Není to pouze nějaká instituce, jak jsme si na ni možná zvykli pohlížet, ale Boží projekt, Kristovo tělo, jemuž Bůh svěřil své poselství určené lidem. Církev je správcem tohoto poselství, nikoli majitelem, proto ho nemůže libovolně měnit. Jistotu, že toto poselství spravuje věrně, můžeme čerpat z Kristova příslibu Ducha Svatého, který dal svým učedníkům. Ten církev vede v jejím vnitřním životě a chrání ji od omylů v teologické a etické oblasti. Biskupové mají zvláštní odpovědnost za život uvnitř církve a za věrné předávání jejího učení a praxe. Církev je konstitutivní pro náboženskou teorii i praxi křesťanů. Společenství věřících např. rozhodovala, které knihy bude obsahovat Nový zákon jejich používáním při svých bohoslužbách.
Církev má tři rozměry. Existuje církev putující, trpící a vítězná. Putující církev přestavují křesťané žijící zde na zemi, církev trpící je složena z křesťanů, kteří se ještě po smrti musí zbavovat svých nedokonalostí, aby jim neublížil přímý pohled na Boha a mohli se plně radovat z jeho přítomnosti. Vítěznou církev tvoří svatí v nebi. Mezi těmito rovinami probíhá komunikace, která se uskutečňuje skrze modlitbu.
Průzkumy veřejného mínění v naší zemi ukazují, že lidé si na církvi nejvíce váží její charitativní činnosti. To však není hlavní úkol církve. Jejím hlavním úkolem je bohoslužba. Je to zdroj, z něhož vychází vše ostatní. Služba Bohu je základem, který vychází ze vztahu lásky a důvěry a bez něhož by nebylo ani oněch vnějších činností, kterých si na církvi cení i lidé mimo ni. Vlastním tajemstvím a smyslem církve je její vnitřní život, který se přelévá do světa. Proto církev potřebujeme.
