Blíží se konec měsíce listopadu, v němž se snažíme pomoci našim zemřelým získáváním odpustků. Odpustky však neslouží pouze zemřelým, ale i živým a získat se dají kdykoliv. Jsou však opředeny mnohými předsudky. K naší smůle.
Co to tedy ty odpustky vlastně jsou a k čemu mají sloužit? Díky určitému zdůrazňování slabšího období církevních dějin v době nastupujícího humanismu a renesance antické kultury, máme odpustky spojeny s různými nekalými praktikami tehdejšího kléru. Ale jak to v takových případech často bývá, vylili jsme s vaničkou i dítě.
Odpustky jsou spojeny se skutečností hříchu a s jeho nápravou. Hřích, to je nemoc duše. V dnešní době známe spoustu nemocí. Některé se týkají našeho těla, jiné naší psychiky. S většinou z nich si již dokážeme nějakým způsobem poradit. Hřích je však jediná nemoc, která zachvacuji duši - princip lidského života. Proto je tak nebezpečný.
Každý hřích nabourává nebo úplně ruší vztah člověka k Bohu, k sobě samému i k okolnímu světu. Hřích je zlo, kterého jsme se dopustili nějakým svým jednáním, ale které nám může být odpuštěno ve svátosti smíření, která je lékem pro naši duši. Každý hříšný čin však po sobě zanechává následky v podobě pokřivení, zranění a otupení. Myslím, že všichni jsme už někdy v životě mohli udělat zkušenost, že člověk, který lže poprvé se cítí jinak, než ten, který lže po sté. Ten, co lže po sté, si to často již ani neuvědomuje nebo tomu nepřikládá žádný význam. Tyto následky vyplývají ze samé podstaty hříchu, jsou jeho součástí, patří k němu. A protože se týkají naší duše, provázejí nás i na věčnost.
Na věčnosti se stavíme před Boha buď ve stavu naprostého nezájmu o něho (tento stav, který již nedokážeme změnit, nám přináší utrpení, kterému jsme si zvykli říkat peklo) nebo ve stavu jakési pochroumané lásky, kterou však jsme ještě schopni zdokonalit jejím očišťováním. Zdokonalením se v lásce dosáhneme toho, že nám nebude nic bránit v našem přímém kontaktu s Bohem, který je našim štěstím a cílem našeho života. Tomuto stavu očišťování říkáme očistec.
Odpustky jsou nástroje, kterými můžeme pomoci duším v očistci, ale i sobě. Čím více totiž zde na zemi na sobě budeme pracovat, tím lépe budeme připraveni pro věčnost. Skrze odpustky se projevuje moc společenství církve. Mnozí křesťané udělali, či dělají, mnoho dobrého. Dobro, které udělali, má mnohem větší váhu než zlo, které udělali buď též oni nebo jiní křesťané. Dobro, které křesťané udělali, tvoří v církvi poklad, kterým církev může pomáhat těm, kdo to potřebují, jestliže splní podmínky, které stanovila.
K lepšímu pochopení nám může pomoci tento názorný příklad: Chlapec si hrál s míčem a rozbil okno. Tatínek s maminkou se na něho zlobili, ale nakonec mu odpustili. Jenže okno bylo stále rozbité. Proto tatínek řekl: „Pomůžeš mamince s nádobím a já okno zasklím.“ Sami často neumíme napravit věci, které se pokazili našim špatným jednáním, proto potřebujeme pomoc našich bratří a sester. Vzájemná pomoc je nejlepším vyjádřením smyslu a funkčnosti odpustků.
