Ve středu 13. března večer nás překvapili kardinálové shromážděni v konkláve rychlou volbou nástupce papeže Benedikta XVI. Z komína na střeše Sixtinské kaple začal stoupat bílý kouř. Po nějaké době se na balkónu svatopetrské baziliky objevil nový papež František.
Je až s podivem kolik pozornosti věnoval svět této volbě. V této pozornosti bylo cítit jisté očekávání, napětí i naději. Média se předháněla v nejrůznějších tipech, kdo z kardinálů má největší šanci být papežem. Analýzy však nepřekročily stín komentářů politického charakteru. Není se co divit. Dnešní svět si prostě s děním v církvi neví příliš rady, a tak je hodnotí z pozic, které důvěrně zná. Na církev nasazuje politická měřítka, měřítka soutěživosti a vzájemného boje o moc. Lidé dneška si nedovedou dost dobře představit, že by tomu mohlo být jinak.
Když vyšel nový papež na balkón baziliky svatého Petra, mohlo být po několika větách jím pronesených každému jasné, jakého ražení je tento muž. Téměř hned po úvodním pozdravu vyzval k modlitbě za svého předchůdce, před obvyklým požehnáním Urbi et Orbi neobvykle požádal dav pod ním, aby se nejdříve modlil za něho. Dal si jméno, které neměl žádný papež před ním. Svatý František z Assisi je znám jako člověk, který měl rád zvířata a přírodu, a který žil velice chudě. Tuto chudobu odkázal svým duchovním synům, kteří ho následují v různých větvích františkánského hnutí. Byl zakladatelem nejen nového řádu, ale též nového směru řeholního života - tzv. žebravých řádů. Přísně dbal na pravověrnost svých druhů, důraz kladl na modlitbu a poslušnost vůči představeným. Byl misionářem, který hlásal lidem, že jejich jediná naděje spočívá v obrácení se k Ježíši Kristu. Vrcholem a potvrzením správnosti jeho života bylo přijetí pěti Kristových ran (stigmat) v poustevně na hoře La Verně. To byly prostředky, které používal při plnění úkolu, kterým ho pověřil sám Kristus v polorozbořeném kostelíku svatého Damiána poblíž Assisi: "Františku, jdi a oprav můj dům".
Stejný úkol teď stojí i před Františkem dnešních dnů, kterého Bůh posadil na svatopetrský stolec. Ještě přesně nevíme jak to bude dělat, ale pokud půjde cestou svatého Františka z Assisi, můžeme očekávat hlubokou zbožnost a úctu ke Kristovu kříži. Z této úcty bude vycházet úcta k člověku jako k Božímu obrazu, která bude zdrojem jeho vidění Kristovy tváře v tváři chudých tohoto světa. Za významný považuji rovněž fakt, že Svatý otec svěřil svůj pontifikát do ochrany Panny Marie. Je to také jeden z výrazů františkánské, a možná ještě více latinskoamerické, zbožnosti. Proto jeho první kroky vedly do římské baziliky Santa Maria Maggiore, kde je uctívána starobylá mariánská ikona Ochránkyně římského lidu (Salus Populi Romani). Naším úkolem bude podporovat ho v modlitbě a poslušností vůči všemu, co bude říkat. Budeme-li to tak dělat, naplní se naděje, kterou vkládá nejen církev, nejen všichni křesťané, ale celý svět do služby papeže, byť o tom třeba ani neví nebo to dokonce popírá.
