Hlásání Krista, duchovní boj a umění církve komunikovat

Často slýchávám nejrůznější stesky a výtky zvenčí i zevnitř na adresu katolické církve, že nedokáže příliš dobře komunikovat se svým okolím. V poslední době se toto téma hodně rozvířilo v souvislosti s tzv. církevními restitucemi. Nejde však jen o církevní restituce. Ty mohou sloužit pouze jako demonstrativní příklad. Jedná se o věrohodné hlásání radostné zprávy o záchraně člověka skrze Ježíše Krista, což je hlavním posláním církve. Pro mnohé lidi dneška již tato zvěst ztratila svoji osvobodivou sílu a spíše v nich vzbuzuje strach, často i odpor. Proč tomu tak je? Kde jsou příčiny tohoto, pro lidstvo zcela jistě nedobrého, posunu? A kudy vede cesta k nápravě?

Za obecně přijímaný předpoklad pro úspěšnou komunikaci se dnes považuje přítomnost na internetu, schopnost pronikat do médií a umění dobře vysvětlovat své názory a postoje. Co se katolické církve týče, myslím, že na internetu i v médiích je v různých podobách přítomna dostatečně. Přesto mám z oblasti komunikace se společností dojem jakési zakletosti. Jako aktuální příklad můžu uvést zákon o majetkovém vyrovnání mezi státem a církvemi. V médiích již toho na adresu církevních restitucí zaznělo mnoho a z různých stran. Z úst představitelů církve i, dnes již bývalé, vlády zazněla, podle mého názoru, spousta logických, pádných a srozumitelných argumentů. Přesto jakoby se míjely účinkem. Je mi stále větší záhadou, proč tomu tak je. Napadá mě, že to je díky jakémusi roztříštěnému hlasu církve. Biskupové říkají to, a někteří kněží a laici říkají zase ono. Pak ovšem hlas církve není vnímán jako jednotný, a tím přestává být brán dostatečně vážně.

Tento jev se netýká pouze restitucí. Mnohem závažnější je, jestliže se tato nejednota a z ní plynoucí nejednoznačnost projevuje v oblasti hlásání Kristova poselství o nabídce záchrany pro všechny lidi, což je hlavním posláním křesťanů. V takových chvílích nás přemůže jakýsi ostych, možná i obava, aby naše slova nezazněla příliš jednoznačně a touto svojí jednoznačností snad někoho neurazila. Papež František, zdá se, o tomto nebezpečí dobře ví. Mluvil o něm ve své promluvě na sympoziu římské diecéze. Řekl, že evangelium nejde šířit bez duchovního boje, protože rozsévat je nesnadné, a právě v tom duchovní boj spočívá. Na to jsme, myslím, v poslední době pozapoměli. Máme strach z jednoznačnosti. Příliš se nám pod kůži vryly relativistické vzorce myšlení, které nás všude obklopují, jak na to upozorňoval emeritní papež Benedikt XVI. Dokud se ale tohoto strachu nezbavíme, nebude naše hlásání autentické, protože nebude přesvědčivé, a proto nebude bráno vážně nic, co řekneme.

Je známou věcí, že pro mnohé lidi dnešní doby, i křesťany, jsou některá témata církevního učení nepříjemná. V žargonu současného vyjadřování se jim říká kontroverzní. Cítí-li tito lidé mezi křesťany jakoukoli nejednotnost, již tuto nejednotu mají sklon považovat za důvod k omlouvání se, že "oni to nemusejí" a "kdoví jak to je". Proto je důležité jednotné hlásání Kristova učení. Vždycky se najdou lidé, kteří ho nebudou chtít z různých důvodů přijmout. Pro nás však platí slova svatého apoštola Pavla, která napsal svému žáku Timotejovi: "Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím." (2 Tim 4, 4) A směrem k sobě říká: "Běda mně, kdybych nekázal." (1 Kor 9, 16)

Je nutné, aby z řad křesťanů znělo jasné poselství o záchraně člověka Kristem se všemi důsledky. Z vlastní zkušenosti vím, že to není vždy snadné, protože jsme lidé se svými dary, ale rovněž strachy a bloky, které nám často brání přijímat Kristovo učení v jeho plnosti, což působí naši nedůvěryhodnost. Odpor našeho okolí bývá též veliký a každý nemá tu odvahu ani výbavu odolávat, neboť se na cestě křesťanského života nacházíme různě daleko. Musíme se opět naučit vést duchovní boj, jak nás k tomu vybízí papež František. Zkušenost křesťanských generací nám praví, že je to ten nejtěžší boj, který člověk může ve svém životě svést. Proto se ho možná, i podvědomě, tolik bojíme. Bude však nutné ho podstoupit. Jedině tak se totiž křesťanské poselství stane opět věrohodným, protože je budou hlásat autentičtí lidé, kteří mají zkušenost s tím, co říkají. Stejně jako svatý Pavel budou moci říci: "Nestydím se za evangelium, vždyť to je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří..." (Řím 1, 16) Bible nám ukazuje svatého Pavla jako toho, kdo uměl komunikovat s lidmi kolem sebe, protože věděl, jak důležité poselství jim přináší a co jim chce říci. V tomto zřejmě tkví tajemství neúspěšné komunikace církve s naší společností a zároveň i cesta k nápravě.