Figurky na šachovnici?

V několika posledních týdnech koluje po internetu lživý email (tzv. hoax), který obviňuje pracovníky Charity, že zneužívají peníze z Tříkrálové sbírky. Tento hoax tvrdí, že na ropečeťování tříkrálových pokladniček v Praze bylo objednáno velké množství drahého vína a že probíhalo v drahém hotelu Kampa. Je to nesmysl, takhle to opravdu nechodí. Vím to od svých kolegů i z farních charit, jejichž zástupci jsou při rozpečeťování pokladniček a počítání peněz přítomni. Mimochodem, takto je zajištěna docela solidní společenská kontrola. Pochybuji, že by to někde dělali jinak.

Upřímně řečeno, něco takového jsem již nějakou dobu čekal a udivuje mě, že to přišlo až nyní. Charita je vlajkovou lodí katolické církve. Možná jedinou institucí, kterou jsou občané naší země ještě schopni a ochotni brát pozitivně. Svědčí o tom výnos letošní Tříkrálové sbírky která, navzdory protirestituční a proticírkevní kampani v médiích, zaznamenala opět nárůst. Mne samotného to překvapilo a chápu, že to překvapilo i mnohé, kterým církev leží v žaludku. Zřejmě se s tím rozhodli už něco udělat a zvolili tento způsob.

V posledních letech jsme svědky zostřeného nepřátelského přístupu vůči církvím. Velmi k tomu přispěl zákon o částečném majetkovém narovnání mezi církvemi a státem, který má především za cíl alespoň částečně napravit křivdy, který na církvích napáchal komunistický režim a uskutečnit odluku církví od státu. Schválením tohoto zákona odstartovala opravdu grandiózní, lživá a nenávistná kampaň vůči církvím. Přitom tento zákon má pomoci našemu státu. Zbavuje ho totiž povinnosti finančně zabezpečovat církve, což je věc velice nákladná a do budoucna by se ještě prodražila. Ale zřejmě někdo chtěl, aby celá záležitost byla viděna v jiném světle, a tak se stalo. Od té doby jsem svědkem toho, že poctiví lidé, které znám, a kteří si v době komunismu prožili svoje a v této zkoušce obstáli, jsou společnosti představováni téměř jako prvotřídní gauneři. Ale možná jde i o toto.

Bezděčně se ptám, jak je to možné. Kde se v lidech bere taková zloba až nenávist vůči církvím, které, podle mé osobní zkušenosti, nedělají nic, co by stálo za tak podstatné odmítnutí. Vím, jsme lidé a určitě děláme spoustu věcí nedokonale. Určitě by se nám dalo mnohé vytknout. Ale až tak? Osobně mohu dosvědčit, že během svého působení v Charitě jsem se setkal s rozličnými názory na tu či onu věc, že tak či onak se má nějaký případ řešit, ale nikdy ne se zlou vůlí.

Takto se celá věc zdá být proti logice. Ale přece. Přece jen v současném dění logiku najít můžeme. Má to ale jednu podmínku. Musíme připustit, že se nacházíme na bojišti. Na bojišti mezi Dobrem a Zlem - Bohem a ďáblem. Z dějin spásy, které máme zaznamenány v Bibli, víme, že tento boj již je rozhodnut. Bůh v Ježíši Kristu zvítězil nad ďáblem svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním. V evangeliích nám dal návod, jak máme žít, abychom neprohráli svůj osobní boj se Zlem. V tomto boji nejsme figurkami na šachovnici. Máme svobodnou volbu na čí stranu se postavíme. Současné dění nám to má připomenout. Ve světových dějinách nemáme mnoho chvil, v nichž byli křesťané ponecháni v klidu. Jinak tomu není ani dnes.

Vzpomínám si na jednu poučku, kterou jsem slýchával v době komunismu. Vycházela ze zkušenosti lidí, kteří prožili jeho nástup, ale též nástup nacismu. Z dějin víme, že ji můžeme vztáhnout na všechny doby, v nichž lidé přicházeli o svoji svobodu. Ta poučka zní: Církve jsou lakmusovými papírky demokracie. Proč asi?

A závěrem ještě jedna faktická poznámka: Všechny potřebné informace o případu, který vyvolal tuto moji úvahu najdete v tomto článku.