Nechci psát o tom, o čem píše každý a když už, tak ne způsobem, kterým píše každý. Protože si myslím, že to nikomu nepomůže.
Ano, je řeč o letošních listopadových událostech v Paříži. Jsou toho plné noviny, zpravodajské servery i sociální sítě. Každý cítí potřebu se vyjádřit, něco říci. Chápu to. Pro mnohé to je šok, z něhož se potřebují vymluvit nebo vypsat. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že v podstatě se stále točíme v kruhu. Pokusím se z něho vystoupit.
Když umírají lidé, je to vždycky hrůza. A je úplně jedno jaké jsou národnosti, rasy nebo vyznání. Vždycky to jsou otcové nebo matky, synové nebo dcery, strýcové, tety, přátelé, známí... Lidé se sociálními vazbami. Vždycky někomu budou chybět. To je jedna rovina tragédie. Druhou rovinou je důvod, proč se to všechno děje. Viníme lidi, kterým říkáme radikální muslimové, ujal se termín islamisté, a islám se dostává do popředí našeho zájmu. Přeme se o to, zda je to náboženství mírumilovné nebo naopak nabádající k nenávisti ke všemu a ke všem, kdo nesdílejí stejnou víru. Osobně si myslím, že islám není ani jedno ani druhé stejně jako třeba křesťanství. V Koránu i v Bibli najdeme příkazy k lásce, najdeme zde ovšem i příkazy vedoucí k násilným řešením (v Bibli především ve Starém zákoně). Jde o to, kteří lidé stojí právě u kormidla. Je důležité jací jsou, počet už tak nerozhoduje. Dějinná zkušenost nás učí, že menšina, která ví, co chce, dokáže udolat většinu, která tone v lhostejnosti a hodnotových zmatcích.
A toto je přesně naše situace. Naše civilizace je jako vyčištěný, prázdný dům, o němž mluví Ježíš (Mt 12, 43 - 45). Zřekli jsme se křesťanské víry, ale novou náplň najít nedokážeme. Ono to ani nejde, protože žádná jiná není. Tedy, pardon, je ta z druhé strany. Ze strany nečistého ducha, protivníka Božího. Tato náplň na sebe bere podobu mnoha lákavých alternativ, které se však zatím nikdy neosvědčily a neosvědčují se ani dnes. Žijeme jakoby mezi dvěma skalisky, které nás stlačují. Mezi dvěma kulturami smrti, jak by to nazval svatý Jan Pavel II. Jednu si vyrábíme sami tím, že se vzdáváme své křesťanské identity. Místo ní se na nás valí ideologie relativismu. Z druhé strany se na nás žene přesně opačný ideový svět islámu, který správně vycítil naši prázdnotu. Dovolím si tvrdit, že obě tyto varianty mají téhož původce: ďábla, jehož Ježíš označil za otce lži (Jan 8, 44). To je také důvod, proč se ony "lákavé alternativy" nemají šanci osvědčit.
Když se vzdáme Boha a necháme jednat ďábla, vždycky umírají lidé. Známe to z francouzské revoluce, z různých válek, z dob nacismu a komunismu. Jsme toho svědky i v dnešní době, a to nejen v Evropě, nejen ve Francii. Ze stejných důvodů lidé umírají na území Iráku, Sýrie či Nigérie. Tragédii této smrtící setby můžeme snad o něco zmírnit tím, když si uvědomíme, že život na této zemi není naším konečným cílem, nýbrž prostředkem. Abychom však toto mohli uznat, potřebujeme víru, o kterou jsme se nechali oloupit.
Kdybychom ji měli, brzy bychom zjistili, že nic na tomto světě se neděje jen tak, beze smyslu. I smrt mnoha lidí může mít svůj význam. Když jsem uslyšel o teroristických útocích v Paříži, vybavila se mi Ježíšova slova, která řekl Židům, když k nim mluvil o rozpoznávání znamení:
Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: "Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete. Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit." (Lk 13, 1 - 9)
V těch slovech je recept. Nenaříkejme tedy, ale učme se rozpoznávat znamení časů a řiďme se jimi.
