Víš, lásko, pomalu svítá - 4. díl

Snad statisíce pohledů, které hledávají ve tmě tvé něžné obrysy, lásko. Vím, že už nejsi. Rozplynula se ta chvilinka, kdy jsem ti byl blízko, a já neumím vrátit čas. Člověk je pak plný výčitek, že nedokázal zachytit moment, kdy si mohl vybrat.

Však víš, jak jsem slepý hledal cestu ve vlastních pocitech k tobě, malinká. Vzpomínám na Moniku. Bál jsem těch pocitů i myšlenek. Milióny obrázků v třepetavých záběrech se mi honí hlavou.

Vidím, jak jsem tehdy stál a téměř mrtvý leknutím jsem zíral na podlahu, kde ležela ona, Monika!

Předtím jsem viděl jen její tělo pomalounku letící vzduchem a úder hlavy narážející do televizního stolku drsně zazněl do ticha pokoje. Nechápal jsem, proč mi vlastně řekla, že jsem „bastard, co nemá vlastní sebeúctu.“ Slýchával jsem to často.

Proč tu leží a nehýbá se? Mokrý, temný stín se rozlévá pod jejím tělem. Nevím, jak dlouho jsem stál. Sklonil jsem se, nedýchala. Pohladil jsem její husté vlásky a jemně ji zvedl do náruče. Položil jsem ji až v ložnici. Polštář byl plný červených puntíků. Ošetřil jsem jí ránu na hlavě a pomalu zavázal.

Našel jsem noční košilku a převlékl ji. Aniž bych si to uvědomil, snad tisíckrát jsem ji políbil, a cítil jsem, jak mi po tváři stékají slané perličky.

Převlékl jsem i špinavý polštář a v pokoji jí zhasl. Chtěla přece spát! Měl jsem a mám ji moc rád.

Oblékl jsem se a vyrazil jsem ven, někam jinam, kde pochopím, co se to vlastně stalo. Byla noc, teplá a temná letní noc. Nevím, jak dlouho jsem chodil. Tisíce drobných kroků, drsných nárazů pat na asfalt.

Všechno mi ji připomínalo. Světla nočního města se nesmyslně protahovala a já cítil bolest samoty a hrozné pocity viny.

Nevěděl jsem, kdo jsem, co se stalo! Viděl jsem jen její obličej, smějící se, křičící a rty něžně našpulené k polibku.

Tisíce mihotavých záblesků vzpomínek.

Noční bar je místo, kde se vás nikdo na nic neptá, a já stejně nic nevěděl.

Sklenice se ve tmě leskla jako rozbitá černá koule a já ji svíral v ruce. V pralese slziček jsem hledal záblesky dějů a začínal si uvědomovat, že jsem o ni přišel vlastní vinou.

Alkohol mi vracel myšlenky a tichými záblesky objevoval vědomí zmatenému mozku. Viděl jsem, jak utírám její obličej plný krve, jak ji hladím a tisknu na prsa, slyšel jsem, jak prosím Boha, aby mi ji vrátil. Viděl jsem a cítil záchvěvy strachu, jak stoje nad postelí si přeji ležet místo ní.

Už jsem si byl jistý. Je mrtvá, moje malinká průvodkyně. Byla moje malinká vesmírná průvodkyně a nechala mne samotného...

Dveře nočního baru se za mnou zavírají se skřípěním a mne krade tma. Ta jediná mnou neopovrhuje. Jen já vím, jak moc veliký je pocit viny těch opuštěných. Byl jsem k sobě nejspravedlivější!

Nad řekou se houpají stíny, všiml jsem si toho. Možná to jsou ti zatracení, co nikdy nenajdou cestu k vlastnímu já, a já jsem jeden z nich!

Viděl jsem je a cítil, jak mne pálí do zad. Pozorují mne zvědavé pohledy. Tiše jsem se zvedl a otočil.

Oprášil jsem si kalhoty a pomalu kráčel po stopách k zužujícímu se kuželu. Viděl jsem dvě postavy, jak se vynořují ze tmy.

Zastavil jsem, a oni také stojí, čekají, a já sklopil hlavu.

Minuta čekání je snad nekonečná. Zbytečná svou délkou, snad za dvě vteřiny mi proletěl v záblescích život pamětí, tak jako projíždí celuloidový pásek promítačkou.

Můj hlas prořízl temnou a hustou minutu ticha: „Zabil jsem ji, je mrtvá...“

Pokračování za pár dní...