Umělé bradavky a ženská přirozenost - 7

Ano, přátelé, tak jsem spáchal další díl. Hrdina si prochází neuvěřitelnou eskapádou, i když možná kdyby věděl, co se stane, tak by seděl doma s manželkou a opíjel se svým mizerným osudem. Příjemné vzrušení do pondělního pracovního procesu…

Než přišel noční chlad, tak jsem ji ukradl ještě několikrát. Měl jsem v sobě tolik lásky i něhy, že jsem šílel z jejích doteků. Nevím proč se chlap jednou za čas tolik odevzdá, ale logika v lásce neexistuje a nikdy neexistovala.

Klid se přenesl i do domu, kde si mne odvedla do koupelny a oba dva smějící jsme se osprchovali. Smála se a byla šťastná. A já dováděl jako puberťák, ale nevadilo mi to.

Kdy já jsem se tak bavil? Vlastně ani nevím. Po letech stresů a sledování jsem teď skutečně odpočíval a užíval si klidu.

"Miláčku uděláš kávu. Všechno najdeš v kuchyni."

"Jasně, princezno." Usmál jsem se a vycupital s malým ručníkem kolem beder. Postavil jsem varnou konvici a zapálil si cigaretu. Vzpomněl jsem si na Petru a na její věčné fóbie a strachy.

Nejdřív, aby nepřišla do jiného stavu a pak zase, aby do něj přišla. Nikdy se nám to nepovedlo a možná by nám dítě změnilo život. Dnes jsem byl šťastný, že nezměnilo. Zalil jsem kávu a ta vypustila nádherné aroma.

"Ahoj, zalejte ještě jednu." Lekl jsem se a rukou jsem převrhnul zalitou kávu. Samozřejmě, že obsah vyprsknul svou část na můj ručník, který jsem použil jako bederní roušku a začalo to příšerně pálit. Shodil jsem ho dolu a skákal tam, jak paňáca.

Nahatý s klimbajícím ohambím jsem stál před chlápkem, který byl o jen pár let starší než já, ale na narozdíl ode mě měl postavu vysportovaného třicátníka. Já jsem připomínal Woodyho Allena v jeho nejhorším depresivním období.

"Já ho připravím. Neobléknete se?" Usmál se a tak jsem jako v tranzu našel své boxerky a tričko. Klářino tričko s velikou jahodou v úrovni prsou. Chlápek klidně setřel kávu a zalil dvě nové. Pak se posadil ke krbu a levou rukou odstranil Klářinu podprsenku.

"Líbí se vám?" Asi myslel Kláru, ale já cítil, že musím učinit formálnosti zadost.Nabídl jsem podivnému hostovi ruku.

"Pavel, Pavel Kuneš." Stál jsem tam, jak absurdní dřevěný panáček v černých boxerkách a červenou jahodou na prsou.

"Karel Novotný, otec Kláry." Usmál se a vyndal krabičku cigaret. Zapálil si a rukou mi povolil se posadit.

Cítil jsem se jako milenec přistižený při činu a pořád jsem tápal, jestli jsem dnes večer nespáchal trestný čin. Tentokrát jsem to byl já, komu tekl po zádech čůrek potu. Buď dostanu přes držku a nebo uteču.

"Líbí se vám?"

"Klára, aaano, líbí. Je nádherná." Nic moc mne nenapadlo. Mlsný, stárnoucí kocour se rozplíval nad mladých koťátkem, já blbec.

"Ano, je nádherná a tak trošku svéhlavá." Cítil jsem, jak zkoumavě si mne prohlíží. Snažil jsemnafouknout jahodu na prsou, ale vypracovaná muskulatura bylo to co mne obešlo velikým obloukem.

"Všiml jsem si." Rezignovaně jsem to odkýval.

"Takže já se ani nedivím, že si vás vzala do hlavy, ale uznáte, že jako otec mám na starosti její budoucnost." Opravdu mne porcoval pohledem.

"To samozřejmě chápu, sám bych nejednal jinak." Ještě, že jsem bezdětný. Tohle bych jako otec nezvládal.

Típnul cigaretu a postavil se ke krbu. Vypadal jako anglický lord, který bude memorovat Dickense a tak jsem se opřel, kolena jsem dal k sobě a pod zadkem hledal ponožky, které tady někde přece musely být.

"Pavle abych vám řekl pravdu, dost jsem se bál, že jste další z jejích rozmarů. Teď to vypadá, že nijak neustoupí." Nechápal jsem o čem mluví. "Nemám na starosti jen ji. Klára je úžasná dcera, ale opravdu posedlá tím, co si vezme do hlavy. Když přišla, že musím koupit část nákladu vaší knihy,
usmál jsem se. Ovšem, když chtěla, abych loboval ať dostanete literární cenu za loňský rok,už jsem začal mít podezření."

Teď už jsem měl v hlavě opravdový guláš. Vydavatel mi hlásil, jak se knížka prodává, ale ani na okamžik mne nenapadlo, že by někdo koupil půlku nákladu. A tu literární cenu jsem považoval za náhodu. Jak může dostat skoro nezaměstnaný psavec bez kontaktů cenu? Bylo mi to divné, ale přijal jsem ji.

"Takže já ji nedostal právem?" Pokoušel jsem se si zvýšit sebevědomí, ale to jsem neměl dělat.

"Pavle nebuďte včerejší, vždyť to znáte. Každá cena je výsledkem lobby, nebo záměrů konkrétních lidí."

"Děkuji, hned se cítím lépe."

"Abych přešel k věci. Nechci aby Klára žila s nějakým bohémem na hromádce. Prostě bude svatba a pokud by se vám to nelíbilo…"

Mimoděk jsem si jsem pomyslel na rituální kastraci a Karel vypadal, že by ji opravdu dokončil.

"Ale já se teprve teď rozvedl."

"Zaplať pánbu! Vím to, Klára na to čekala!" Klára čekala na můj rozvod? Vždyť se o něm nikde nepsalo, nikdo o něm nevěděl. Usmál se a dopil kávu. Odnesl hrnek na kuchyňskou linku a otočil se k odchodu. Najednou se zastavil a vrátil se ke mě.

"Nechtěl jsem vás vyděsit, jen jsem chtěl, aby to bylo mezi námi naprosto jasné. Já nejsem soupeř, ještě vás čeká utkání s moji ženou a to je jiné kafe." Usmál se a poplácal mě po rameni: "Abych nezapomněl — tohle tričko nenoste, dokazuje váš příšerný vkus."

Tak a teď odešel definitivně. Zůstal po něm v místnosti zmatek. Kdyby mi dal přes hubu, asi bych to chápal, ale to co mi řekl, mne vyděsilo. Nevěděl jsem, která bije.

Klára vplula do místnosti a usmála se na mě. "Jahodový tričko ti fakt sekne."

Vzala si z linky hrnek s kávou a posadila se vedle mě. Položila mi hlavu do klína a rukama mne objala. Pak se zadívala na hrnek na stole a zapomenutou krabičku Dunhillek na stole. Zadívala se na mě a políbila mě.

"Byl tady viď?" Přikývl jsem a posadil jsem si jí vedle sebe.

Nalil jsem si panáka a druhého jsem podal jí. Měl jsem pocit, že budu asi hodně naštvaný.

Vlastně jsem se toho bál…

Pokračování za pár dní...