Očima vraha III.

Poslední díl z ukázky textu, který byl zveřejněn. Zbytek zatím leží v mém počítači. Nicméně text sloužil, jako podklad pro filmový scénář, který vznikl ve spolupráci s Tomášem Hanákem. Film "Nelítostně" se začne natáčet příští rok.

"Jakube, pojď, jdeme." Petr našel najednou dávno ztracený klid. Táhnul nás pryč. Bylo to, jako bych měl sedmimílové boty. Najednou jsem stál před Kornoutem. Petr s Tondou zazvonil a obsluha nás pustila dovnitř.

Sedl jsem si ke stolu a pozoroval, jak barmanka objímala Petra. On ještě dokázal flirtovat. Bylo to všechno jako ve snu. První doušek piva jsem ani nevnímal. Kolem stolu chodili lidé, hudba duněla a já to vnímal v podivném opojení strachu a šílenství.

Co se vlastně stalo? Potřeboval jsem vypadnout z tohohle světa. Potřeboval jsem rozetnout ten kruh, vrátit čas a prožít ten večer znovu a úplně jinak.

Jako ve snu jsem se zvedl, šel na záchod a vytočil Vojtovo číslo. Raději jsem volal na pevnou. Nechtěl jsem, aby věděl, kdo mu volá.

"Ano, prosím." Ženský hlas. Sakra, kde je? "Dobrý večer, Tady je Petr Štencl. Můžete mi dát Vojtu?" "Nemůžu, spí! Zavolejte ráno." "Když se probudí, tak mu řekněte, ať zavolá Jakuba." Položila.

Najednou jsem viděl svůj obličej v zrcadle. Cítil jsem se jako ve snu. Na obličeji jsem měl krvavé kapky. Najednou jsem cítil, jak mne každá z nich pálí. Rychle jsem pustil vodu a umyl jsem si obličej. Do odpadu stékala růžově zbarvená voda. Celé ruce jsem měl od krve.

Pořád jsem nevěřil, že se něco stalo. Byl to sen? Nechápal jsem, jen jsem viděl útržky obrazů, její oči, nůž, Petra, jak skáče a nadává, Tondu, jak zběsile mlátí paličkou.

Sesunul jsem se k zemi. Znovu jsem vzal do ruky telefon a vytočil dalšího spolužáka na pevnou. David vlastně ani mobil neměl, prohrál ho ve forbesu.

"Dobrý večer, je doma David." "Ne, David doma není" "Až se vrátí, řekněte mu, ať zavolá Jakuba Procházku. Je to otázka života nebo smrti." "Řeknu mu to," řekl mužský hlas a zavěsil.

Ani nevím, proč jsem to řekl. Prostě jsem jen tak blábolil. Najednou jsem byl sám, hrozně sám. Cítil jsem, že Kamču už nemám, že ji neuvidím. Krvavé fleky na saku. Ano, je to krev! Asi to je pravda, do prdele.

Nemyslel jsem, v hlavě jsem měl šílený tobogán obrazů. Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl, když se najednou otevřely dveře. Vnímal jsem jen obličeje. Tonda se nade mnou skláněl. "Vstávej, vole."

"Musíme to dokončit, kurva, vy jste pitomci. Zabili jste ji před jejím barákem a na tom sněhu je snad milion stop!" Petr stál za Tondou. Vím, že jsem se pitomě ironicky usmíval.

"Co navrhuješ?" Slyšel jsem svůj hlas, ale mozek si nedokázal přiznat, že je to ten můj. "Musíme svést stopy na někoho cizího. Neblbni, víš co se stane, až ji najdou?" Kýval jsem. Petr měl pravdu, ale všechno bylo tak absurdní, že jsem to nedokázal pochopit. Co vlastně navrhuje.

Tonda si umýval pod tekoucí vodou krvavé ruce a najednou jsem viděl i paličku. Ještě na ní byla Kamilčina krev a vlasy. Klidně nechal stékat vodu na gumovou hlavici, ale byl bledý. Tonda měl strach.

Já ho měl také. Položil jsem rozpálené čelo do dlaně a čekal vysvobození. Třeba přijde nějaký blesk a odnese si mě. Pryč, daleko odtud.

"Jediný, co mě napadá," nevěřil jsem, že dokážu mluvit, "jediný, co mě napadá, je deviant. Náhodný vrah, chápete, někdo, kdo ji chtěl znásilnit a zabil ji."

Bylo ticho. Pět, deset nebo dvacet vteřin. "No jo, no. To je pravda." Tonda promluvil. Tiše, ale klidně. "Jenže teď se musíme vrátit ke stolu. Už teď je dost podezřelý, že jsme tady tak dlouho." Petr měl zase pravdu.

Diskotéka duněla a já byl najednou v podivuhodném klidu. Zavřel jsem dveře záchodu a kývnutím hlavy si objednal další pivo. Barmanka mi ho přinesla a usmála se na mě. Já najednou viděl Kamilčin obličej, který se na mě usmíval. Polil mne studený pot.

Nikoho jsem nevnímal, dokonce ani sám sebe. Vyběhl jsem z baru a zastavil se až před podnikem. Opřel jsem se o zeď. Kamča se mi vracela. Všechno mi ji připomínalo. Všechno mi připomínalo chvilky s ní.

Nechal jsem si v hlavě přehrávat ty hezké chvilky, dovolenou na Sázavě, tátu, jak se s ní smál. Měl ji raději než mě. Smál se pokaždé, když ji viděl.

Chtěl jsem ji zpátky, chtěl jsem její tělo, její duši, její život. Jsem pořád její součástí. Já, špinavý hříchem a zatracen a ona, čistá, něžná. Vím, že naše láska je soubojem, dobra a zla a já jsem ten zlý.

Ani nevím, kdy kluci přišli. Jedno si pamatuji. U garáží se zastavili a koukali na mě. "Tak, Jakube, půjdeš pro kalhotky, ne?"

Kývl, jsem a prošel průchodem mezi garážemi. Čím víc jsem se blížil k mrtvé Kamilce, tím větší strach mne zaplavoval. Věděl jsem, co musím udělat. Stáhnout jí kalhotky a odejít. Jednoduchá věc, ale když jsem nad ní stál, tak jsem se bál se jí dotknout. Klekl jsem si do sněhu. Díval jsem se na stěnu garáže a v dálce jsem slyšel houkání vlaku.

Pak jsem pohledem sklouzl na její tělo. Noční košilka měla na sobě tmavé skvrny. Tušil jsem, že to je krev.

Pohladil jsem jí po tváři a cítil mazlavou hmotu mezi prsty. Bál jsem se těch tmavých skvrn. Bál jsem se krve a najednou jsem se bál i smrti.

Noční košilka skrývala její křivky a končila těsně nad koleny. Zvedl jsem ji a stáhnul kalhotky. Šlo to špatně, ale udělat jsem to musel. Rukávem jsem si utřel slzy a odešel jsem.

Kluci stáli na stejném místě a mlčky jsme odešli. U nákupního centra jsem hodil kalhotky do odpadkového koše.

Petr se pak odpojil a šel domů. Tonda zmizel u svého baráku a já jsem potichu vešel do chodby našeho paneláku. Vytočil jsem ještě jednou číslo Davida. Zase nebyl doma. Stejně už to všechno bylo úplně jedno.

Snad nebude mamka vzhůru. Potichu jsem otevřel dveře od bytu. Nikdo nebyl vzhůru. Zapadl jsem do pokoje a shodil ze sebe oblečení. Bylo celé od krve. Dokonce i na botách byly kapky krve. Otřel jsem je kapesníkem a odnesl ke dveřím. Úhledně jsem je srovnal k ostatním.

Chvilku jsem potom ve svém pokoji koukal ven. Pořád padal sníh. Vím, že jsem brečel, jen netuším, proč. Bylo to nad Kamčou, nade mnou, opravdu nevím. Schoval jsem se pod peřinou a doufal v to, že se probudím a všechno bude jinak, v pořádku.

"Kubo, vstávej."

"No, jó." Je to jinak. Mamka mne budí. Nic se nestalo. Opravdu se nic nestalo. Zrcadlo v koupelně mi jen prozradilo, že mám kruhy pod očima. Opláchl jsem se a dal zubní pastu na kartáček.

Najednou jsem si všiml, že nad vanou visí moje kalhoty a košile. Polil mne studený pot. Sakra, máma mi přeprala věci, co jí řeknu. Vyčistil jsem si zuby a šel do kuchyně. ´Hlavně klid, Kubo.´říkal jsem si.

"Co jsi dělal, prosím tě? Oblečení jsi měl celý špinavý." Odříkal jsem vymyšlenou básničku o rvačce na diskotéce a zamíchal čaj. Kousl jsem do bábovky a pozoroval mamku. Asi uvěřila.

"A jakej byl ples, Kubo?" Uvěřila! Vyprávěl jsem o plese, o šatech maminek, o Kamče, o roztančení. Přidal jsem několik vymyšlených drbů a usmíval se.

"Hele, musím vrátit do knihovny knížky. Vrátila ti už Kamča tu půjčenou knížku?" Zarazil jsem se. "Nevrátila." Jenže, teď už mi ji asi ani nevrátí. "Tak jí zavolej, odpoledne se pro ni zastavíš."

Došel jsem si pro mobil a vytočil Kamču. Věděl jsem, že telefon nezvedne, ale zkusil jsem to. Třeba se opravdu nic nestalo. Jenže Kamča to nebrala. Naťukal jsem jí esemesku: "Kamí, prosím tě, potřebuji vrátit knižky do knihovny. Zavolej, díky."

Nevolala, ale najednou zazvonil zvonek u dveří. Přišel Petr a tak jsem na sebe hodil tepláky a sešel dolů. Mával na mě a usmíval se.

"Tak co doma, dobrý?" Kývl jsem a najednou jsem si všiml dvojice chlápků, kteří přicházeli k našemu vchodu. Jeden z nich sáhl do náprsní kapsy a cosi vyndal.

"Dobrý den, nevíte, kde bydlí Jakub Procházka." Už jsem věděl, že je zle. "Já jsem Jakub Procházka." "Musím vás požádat, aby jste šel s námi." Placka v jeho ruce zářila a já se nezmohl na slovo.

Sedl jsem k nim do auta. Když jsem projížděl kolem Petra, zamával mi.

Speciál Idnes o případu: Bílinská vražda