10.10.2006 - Praha - Plzeň - Cheb - Hranice v Čechách - Cheb - Planá u Mariánských Lázní - Tachov
Celkem 358 kilometrů a ani jeden z nás zatím necítí únavu. Vždyť také máme naspáno z domova.
Radek Hromuško
Výjezd z Prahy byl více než nostalgický. Za prvé loučení s Rudolfem Křesťanem a jeho přáteli na pražském Hlavním nádraží a pak hlavně omšelá nostalgie jídelního vozu v rychlíku do Chebu.
Jezdíval jsem totiž na konci osmdesátých let vlakem na vojnu až na Slovensko. Rád jsem jídával v jídelních vozech a nebudu tajit, že vrchní, když viděl unaveného, českého vojáka, tak mu věnoval občas i porci navíc. Jednou jsem dokonce zažil speciální porci pstruha na másle. Slovenský vrchní z maďarské oblasti miloval Čechy a tak se s námi dokonce i opil.
Ve vlaku do Chebu jsem si dal daleko skromnější krmi – Hemenex a láhev Coly. V podstatě jsem byl přesvědčen, že na cestě bude jídlo opravdový problém. Leckdy budeme končit na nádražích, kde vůbec nic není.
Martina jsem s technikou (vezeme notebook, kameru, foťáky) usadil do kupé, kde spal vietnamský kluk. Věřil jsem, že nás žádný problém s příslušníkem menšiny nečeká.
Za oknem ubíhala nádherná krajina kolem Berounky. Říjnové počasí bylo nádherné. Pravé babí léto.
Zaplatil jsem chutnou přesnídávku a vrátil se do kupé. Při pohledu na naše bágly mne napadlo, že jsme to opravdu přehnali. Obsadili jsme všechna ukládací místa, ale Martin byl v pohodě. Snažil se ulovit nějakou momentku krajiny, kterou fotil na svůj speciální foťák s černobílým filmem.
Vietnamský chlapec se nakonec probudil. V kupé se vlastně nedalo spát, protože Martin vytáhl placku vodky a chtěl si ťuknout na dobrý začátek cesty.
Neuměl jsem si představit, že ve vlaku strávíme deset dní a začínal jsem se bát ponorkové nálady. Průvodčí nám poprvé orazil týdenní lístky. V roce 1978 stála cesta kolem Československa 309 korun českých (včetně cesty na Slovensko), nás stála týdenní jízdenka 600 Kč. Můžeme jezdit neomezeně všemi vlaky Českých drah. Jen za každou cestu musíme zaplatit 50 korun za každou jízdu.
Martin si povídal se Zin Zinem (tak se údajně chlapec věnoval).
„Jedu domu za tátou, v Praze chodím na střední školu.“ Prý dělá IT školu a obdivně obhlížel naše vybavení.
Konečně jsme vystoupily v Chebu. Vlak do Hranic odjížděl až v 19:20 a tak jsme hledali nějakou restauraci. Nádražní bufet a restaurace byla otevřená a poměrně čistá. Čekat s technikou v nádražní hale bylo evidentní riziku. Plouživé stíny místních kapsářů, bezdomovců a „sociálních“ pracovnic v nás nevyvolávala pocit bezpečí.
Vlak do Hranic v Čechách odjížděl na čas. Je to vlastně jediný vlakový spoj za den. Jede do Hranic, kde pár minut počká a pak jede zpátky. Spoj projíždí Vojtanovem, Františkovými lázněmi i Aší, ale pak vjíždí do divokého a skoro prázdného kraje. Za komunistů vlak projížděl těsně podél ostnatých drátů. Dnes jsou dráty pryč, ale něco z té doby tady zůstalo. Hranice jsou prostě na konci všech cest. Na konci civilizace.
Příjemný průvodčí i strojvůdce nás pustil do kabiny a tak jsme oba dva zkoušeli udělat nějaké fotky té divočiny přikryté tmou a mlhou. Samozřejmě, že se nám toho moc nepovedlo. Strojvůdce vyprávěl, jak tady vlak musel před dvaceti lety troubit a leckdy před vlakem přebíhali pohraničníci s nabitými samopaly.
Nejvíc líto mi je starých a rozpadlých nádraží. Za cestu jich uvidíme stovky, ale jedno z těch nejhorších je právě v Hranicích. Naštěstí dnešní cesta tady nekončí. Dal jsem si rychlou cigaretu s průvodčím a pak jsme se vraceli zpátky do „civilizace“.
„To víte, Hranice jsou opravdu na konci. Není tu práce a tak lidi odcházejí. Možná, že dokonce zruší i tenhle vlak. Vždyť tady jezdí jen v neděli školáci a jinak je to vlastně prázdný vlak.“ Upřesnil průvodčí.
Z Chebu nás čekala jen krátká cesta do Tachova, kde končila dnešní etapa. Přestupování v Plané u Mariánských lázní proběhlo bez problémů a v Tachově jsme byli poprvé bezradní. Nádraží zavíralo čekárnu a na noc na lavičce byla venku opravdu zima. Nad nádražím byl otevřený nonstop bar.
V první chvíli jsem neměl důvěru, ale na druhou stranu nás lákala teplá káva a klid. První noc bez spánku a také jsme doufali, že budeme mít šanci vykonat alespoň základní hygienu.
Nonstop nás překvapil. Nebyla to žádná herna pro podivné týpky. Spíš to byl příjemný bar, kde se dalo sedět a povídat si. Obsadili jsme rohový stůl, já rozbalil notebook a Martin pokračoval v kontaktáži místních návštěvníků. Velmi brzy jsme se stali opravdovou raritou. Já se snažil stáhnout fotky do notebooku a udělat prvních pár poznámek.
Za první den jsme ujeli celkem 358 kilometrů, ale většina prvního dne proběhla v rychlíku. První den tedy 358 km a čtyři přestupy z vlaku na vlak. Zatěžkávací zkouška nás čeká až den druhý. Startujeme ráno ve 4:30, což bylo jen za pár hodin, protože do Tachova jsme dorazili chvilku před půlnocí. Ani jeden z nás zatím necítil únavu.
U kávy a rumu jsem dokončil úpravu itineráře. Rozhodl jsem se pro cestu do České Kubice, čímž jsem cestu obohatil o jeden hraniční přechod.
Tachov je zajímavé místo. Melancholie Českého lesa na mne dýchala plnými doušky. Před více než dvaceti lety jsem přes Tachov jezdil s tátou za babičkou, která bydlela v Mělnici u Bělé nad Radbuzou.
Táta. Nebyla to jen nostalgie, ale i vzpomínky. Myslel jsem na něj a vzpomínal na první znojemskou s knedlíkem, kterou mi táta objednával v restauraci nedaleko nádraží. Dopisoval jsem poznámky z prvního dne a přemýšlel nad tátou. Možná, kdybych s ním víc mluvil, tak by se možná změnil jeho osud i můj život.
V nonstopu se mezitím „rozjela“ družba Varnsdorfu (tady se na rodil Martin) a Tachova. Sympatická servírka Maruška se na nás usmívala a hosté se shovívavě usmívali nad našimi kupami báglů, foťáky i notebookem. Moc bláznů asi v Tachově do baru nechodí s noťasem.
Ve čtyři hodiny nám ještě Maruška věnovala fotografii a my jsme vyrazili na první ranní vlak do Domažlic. Venku byla zima a všude kolem se rozlévala ranní mlha.
A zítra nás čeká cesta až do Strakonic...
